Kuba - Remédios a Cayo Santa María a masivní nebezpečný ohňostroj

Ráno se dohodnem s panem domácím, že nám zařídí kamaráda s coche classico, který nás odveze do Remediosu (cca 10km). Prej je to krásný starý město s pětiset letou tradicí, a to je na místní kubánský poměry opravdu hodně.

Krásný coche classico.

Klasický auto opravdu přijede. Tentokrát je fialové, zase chevy, zase krásně opečovávaný. Rozjedeme se z našeho Caibariénského ubytování a řidič to vezme přes Malecón, čili pobřeží. Jak je ještě relativně ranní hodina (někdy před devátou), pobřeží je krásně osvícený sluníčkem pár hodin po východu a moře odráží modrou. Celý Malecón je vrouben palmami a sluší mu to tak, že si vyžádám zastávku na ofocení. Majitel domu, ve kterém jsme bydleli, jede s námi. Asi aby zkásnul provizi za doporučení našeho příštího ubytování. 

Malecón v Caibariénu

Zanedlouho dojedeme do Remediosu a promotáme se k náměstí. Naše nová casa particular je hned za rohem. Dojednáme si tradiční cenu 20 CUC, složíme věci a jdem se cournout po městě. Náměstí je veliké a krásné, obklopené velkými stromy, které poskytují tak potřebný stín. Prostoru vévodí kostel San Juan Bautista a ten se ukáže taky skvostnými oltářem. Takový veliký a zdobený už jsem dlouho neviděl!

Oltář kostela San Juan Bautista

Při bloumání nás zastaví maličký stařík, chvíli nám povídá, zdá se že o kubánský historii a pak se tradičně zeptá na drobný, který pro místní nejsou drobný. Držíme závazek, že místním peníze dávat nebudeme, protože to je ryby chytat nenaučí. Pána ale podarujeme aspoň práškama na bolest. Bodře poděkuje, a zatímco odchází, zvolá "Hasta la victoria siempre!" (Che Guevarovo "Za vítězstvím").

Pohůdka se zmrzlinkou.

Pak jsme tak trochu v rozpacích, co s načatým dnem. Přece jen nejsme daleko od Cayo Santa María, kde průvodce prásknul krásnou pláž. Za celý ten týden jsme se v moři koupali dvakrát, a šnorchlovali jsme jen jednou. Tak pojďme do toho, ať už busem, stopem nebo v nejhorším taxi. 

Jája má nápad, že bychom se mohli jít zeptat na autobusák. Když tam dorazíme, dvě postarší paní se nám ochotně snaží pomoci. Problém tkví v naší úrovni španělštiny a vypadá takhle: Sháníme se po busu dnes odpoledne na Cayo Santa María a zítra ráno do Santa Clara. Takovej dotaz položíme těm dámám a ony to na nás vyklopí rychlou kubánskou španělštinou, co polyká písmenka: 

"Jeden bus na Cayo Santa María jede v 15:30. Další, taky Cayo Santa María jede ve 13:30. A zítra do Santa Clary jede turistickej bus ve 14:30, taky je ale možný jet busem pro lokálce, to je bus číslo 8 a jede v 8:30, támhle zpoza rohu."

Umíte si představit, že ještě za dvacet minut se snažíme zjistit, jestli těch 8 bylo číslo autobusu, čas odjezdu nebo maximální počet pasažérů!! Tam se fakt dosyta nasměju :)

Autobusák propagující 26 Julio - datum kdy se dalo dohromady Castrovo hnutí.

Nakonec odjedeme turistickým busem ve 13:30. Řidiči mají kravaty a modrý košile... na to tu vůbec nejsem zvyklej. Tak v půlce cesty jeden z nich projde autobus a každýho se zeptá, do jakýho se jede ubytovat hotelu. "My jedem jenom na pláž" sdělím mu a on zahartusí něco z čehož chápu, že na ostrovech jsou jenom hotelový pláže a bez ubytování se na ně nesmí. Průvodce říkal něco jinýho. A tak sveřepě trváme na tom, aby nás vysadili na posledním ostrově vně jakýhokoliv hotelovýho komplexu. Když vystupujem, bus řidič krčí rameny a říká, že bus kdyžtak za 90min jede zpátky, tak ať se dostavíme, když budem pokračovat. Oni se fakt snaží být nápomocní.

Bus na kubánský poměry netradiční.

Neohroženě se prodereme uličkama vedoucíma kolem jakýhosi bazénu směrem, kterým by mělo být moře. Trochu si říkám, jestli náhodou nejsme uvitř nějakýho komplexu, asi jo. No, a pak se před námi rozloží. Bílá pláž, nazelenalý moře s velikýma vlnama a modrá obloha bez mráčků. Juchuiii!!! Hned se jdem do vody pomazlit a vykoupat. Skáčem skrz vlny jak pominutý, plaveme zkopce a dokopce, no je to boží čas!!! Pak zblajznem mango, který pro Jáju na autobusáku ze stromu utrhl autobusový řidič a je NEJLEPŠÍ na světě! No, dobře jsme to udělali s výletem na ostrovy.

Nestála ta pláž za to?

Večer si zpátky v Remediosu zajdeme na daiquiri/mojito a zatímco popíjíme, přimotá se svraštělý stařík ve fešáckým klobouku a prodá nám dvě pořádný habanera. A tak popíjíme a pokuřujem. Je to pohůdka. 

Zátiší s kubánskou pohodou.

Prodavač doutníků v Remediosu.

Před setměním jdeme na chvíli domů. Pak už mě to zase táhne na procházku. Dojdeme ke vchodovým dveřím a zvenku se ozvou dvě (jakoby střelný) rány. Tak to zpozorním. Vykouknu přes okno a vidím jen pár mladých, co se smějí a očividně se tam nic nepatřičnýho neděje. Tak vylezem před dům a ta obrovská rána se ozve znovu. Nad kostelem vidíme světlo a megastický ohňostrojový rakety. Je totiž 16.7. a svátek má Carmen. Ta se v Remediosu notně oslavuje, a to především ohňostrojem.

Zajdeme do tmavší části města, kouknout po hvězdách a jsou hezky vidět! Zakončíme to ve stejným baru jako byl podvečerní koktejl s doutníčkem, tentokrát si dáme pivínko a je nám dobře. Sedíme na zahrádce a nevíme co nás čeká.  Od úpatí kostela, tak 300m od nás začnou odpalovat ohňostroj. Lidi se u něj motají v blízkosti na metry. To mi nepřipadá úplně v pořádku. Rachejtlí lítá čím dál tím víc a já u kostela vidím, jak z nich na odpališti hned vedle houfu lidí šlehají metrový plameny z odpalu. A tak srkáme to pivko, celou situaci sledujeme, napůl se zájmem, napůl s obavou. Naše zahrádka má stříšku a je dost daleko, takže mě to nechává spíš v klidu. Jako poslední kolo ohňostoje někdo odpálí takový ty hvízdající rachejtle, kterých máš většinou tak pět, a tak se zdají neškodné. V Remediosu jimi ale obložili celou jednu stranu kostela a vylétavají v rozmezí setin sekundy. V půl minutě jich vyletí do vzduchu tak pět set, lítají na všechny strany, dopadají na stromy, na kostel, na lidi a celé náměstí naplní kouřem. Připadá mi to jako vstupní brána do pekla! Krčíme se u stolu pod stříšku a jedna  hvízdavá si najde Jájinou nohu a spálí jí na nártu, svině. Brr, tak na tenhle zážitek nezapomenu!

Ráno si pak na základě včerejší složitý debaty s poradníma dámama jdeme stoupnout k autobusáku mezi místní čekající na autobus/dobytčák. Postáváme tam takhle asi tak dvě hodinky. Projede jich za tu dobu 10, 7 z nich nejede do Santa Clary (u každýho se musíš zeptat řidiče) a zbylý tři jsou beznadějně nacpaný lidma. Tak si stopneme nějakýho místního, co na základě našeho požadavku vyloží rodinu ze svýho Plymouthu, který z vnitřní strany dveří nemá ani kliky, ani obložení. Odveze nás a po cestě nás zapřísahá - když nás zastaví policía, vezu vás zadarmo jen jako stopaře, jo? Za takovýho popovážení totiž místním hrozí nějaký strašlilvý trest.

Ranní čekání na busík.

Busík do Santa Clary

A Plymouth co nás vezl nakonec.

Tak to byl Remedios, jak z tý písničky od Vypsaný Fixy - Papírová Hyena. Ta mi taky zní v hlavě na Kubě ještě pár dní.