Boží Dar - Klínovec - Jáchymov a zpátky

Krááásnej, překrásnej je ten říjen 2014. Lístečky se barví na žluto, červeno, oranžovo, a tak je dobrý chodit na výlety a procházky do listnatých lesů.

Taky bylo 3 týdny do argentiny a já si zrovna koupil novej foťák. Nerozbitnej Nikon. Tak uvidíme.

Vyrazili jsme někdy těsně před sedmou, protože se mnou byla po Tatranském čaji s Markem těžká práce. Probral jsem se někde za Chomutovem. Byli jsme už trochu na kopečku a mlha zůstala v údolí. Takže modrá obloha a uhuuuuuu! Po spánku ani památky.

Probuzení v Kruškách.

Po cestě nás uvítaly pro Krušky typický větrný elektrárny a v tý zářivosti jim to slušelo.

Na devátou v Božím daru a jdem. Na Klínovec je to kousíček a jen hodně zlehka do kopečka. Na celý obloze ani mráček a příjemných 12°C.

Nahoře na Klínovci nás přivítá roztomilá rozhledna a už méně roztomilá vysílací věž. Kolem rozhledny stojí oprejskaný baráky, který by si zasloužili učesat. Ani naděje na otevřenou hospodu.

Výhled cestou na Klínovec.

Dole v rozhledně je nepochopitelný turniket jak kdyby se tam někdo kvůli 25Kč chtěl rozkrájet. Výhled z rozhledny je ale překrásnej. Vidíme Božidarský Špičák, Fichtelberg a celé Čechy utopené v mlze. Je to bájo!

Voprásky z Klínovce :/

Pak absolvujeme klídkový klesání do Jáchymova, jen sem tam nějakej šutřík pěkne klouzne. Les si voní jehličnatě a sojky na sebe nestydatě vřískaj. Přízemní pavučinky jsou pokrytý rosou a házej duhu.

Správná voňavá lesní atmoška.

Zmoklá pavučinka. Bejt tím pavoukem, to bych se teda rozhžhavil do běla.

S Jájou to berem  jako foťáčkově zkoumací výlet, a tak se co chvíli zastavujem a dokumentujem.

Barevno kolem Jáchymova.

Jáchymov se nezapře panelákem, ale dá se tam najít i pár hezkých staveb. Nějak netrefíme modrou a jsme odkázáni k plahočení se městem nahoru k radnici. To je dost úmorný a je příííšernej pařák. Opět nula hospod široko daleko. Jen chcíplej pes a tu a tam vybydlenej dům.

Když teda nenajdeme hospodu, namíříme to zpátky, tentokrát po žlutý. Ta nás vyžene dvakrát dokopce a dvakrát zkopce a pořádně nám zatopí. Konečně nějaký rozhejbání!

V božím daru vezmu zavďek květákovou polívkou a prejtem. Frčíme domů na vínko!

"Už si na mě šmákli."

Super podzim!

Divoké historky v Aeru

Jedu si tak do práce, s přestupem na Malostranský. Z plakátu a mě kouká ušmudlaná nevěsta s podlitýma očima. Plakát hlásá, že jde do kin film Divoké historky s podtitulem "Nervy můžou rupnout každému..." Docela mě to zaujalo, tak jsem zahledal na ČSFD a dočetl se, že jde o Španělsko-Argentinský snímek. A to teda vzhledem k mojí Argentině za 3 týdny od teď byla nutnost!

Ten plakát si mě dostal. Zdroj: radio1.cz

Film to byl pětihvězdičkovej. Šestero příběhů z nichž každej popisuje průběh a důsledky výbuchu vzteku. Některé z příběhů:

• Chlápek typu kravaťák jede v audině a starý auto před ním ho schválně brzdí. Když se pak audině podaří herku předjet, pěkně jejího řidiče zasype nadávkami. Ujede dalších pár kilometrů a píchne. Starý auto ho dojede a z něj vystoupí docela říznej chlapík. A pak se dějou věci.
• Chlápek jede na první narozeniny svojí dcery. Cestou kupuje dort a odtáhnou mu auto. To se pak opakuje několikrát... A tak pak jednou v afektu při placení pokuty popadne hasičák...
• Nevěsta na svatbě zjistí, že je tam přítomá dáma, se kterou její nastávající spal. On jí to přizná. A dějou se věci...
• ...
• 
  

Začátek... Zdroj: idnes.cz

A pokračování... Zdroj: lidovky.cz

Filmem jsou prodchnuté momenty k popukání ale i momenty depresíčkový až k zastavení dechu. Docela chytáza srdce. A celý je to osazený hudbou, která hejbá i s publikem v kině.

Jako lehkou ukázku bych tu popsal jeden záběr, kterej mě královsky pobavil. Pozor, pro ty, co to chtějí ještě vidět, následujících pár řádků může prokecnout pointu jednoho z těch příběhů.

Dva chlápci se řežou uvnitř/vně auta nahnutého nad hladinou potůčku. Jeden z nich je zaklíněn v autě, druhý je pochroumaný a motá se vně. Vztek došel už do takového stadia, že jeden z nich utrhne kus své košile, narve ho do nádrže a zapálí. V tu chvíli má dojem, že se mu podaří se od auta rychle vzdálit. V tom momentě ho ale druhý nějak chytne za nohu a přitáhne zpátky do auta. Asi tak ve třech sekundách je vidět, jak ještě hošan zasouvaný k druhému nazdařbůh foukne směrem k hořícímu kusu hadru v nádrži. Ehm, ne ře by to bylo k něčemu :)

Takže -  pět hvězdiček a je to KULTOVNÍ!!!!

Režisér - Damián Szifron 

Podzimní procházka - okruh kolem Všenor

V rámci zklidnění výletů před Argentinou jsme se vydali do okolí Prahy. Konkrétně do Všenor. Všehovšudy 15min vláčkem ze Smícháče.

Byl to začátek října a všude po Praze i okolo se válela solidní mlha. Vystoupivše ve Všenorech jsme si povyběhli do místního kopečka a mlha zůstala dole. Naskytl se nám tak horní pohled na inverzi, kterej na mě vždycky působí, jak kdyby ta oblast pode mnou byla náhle zatopená mořem.

Čáááaaáááuuu, mráčky dole.

Ťapali jsme dál vstříc žlutým a červeným lesům. Podzim tak zbožňuju! Trasa vedla místními hvozdy a dosti z kopce do kopce. To aspoň rozproudí krev.

Co bylo naprosto k nepospání byly jednak ty barvičky (zvlášť to, jak ladí červené listí se žlutým, zeleným a modrou oblohou) a jednak fantaskní podzimní vůně, kterou vydávají žloutnoucí listy, když se do nich opírá sluníčko.

Zvláštní a krásnou atmosféru mají huštější části listnatého lesa, když do nich zavane vítr. Začnou se z nich v tu chvíli snášet listy svým padajícím způsobem a vypadá to, jako by sněžilo takovýma těma velkýma vločkama, které letí k zemi jen tak houpavě.

Aj lajk podzim.

Takže - když je říjen, měj nastavený anténky na modrou oblohu. Jakmile se objeví, nahlaš v práci urgentní dovolenou a vyraž očuchávat žloutnoucí stromoví.

Islandský film v Praze - Vychladlá stopa

Jedno pivko v Krkonošský na cestu a v Lucerně jsem 5 min před začátkem.

Šel jsem tam už s tím, že to bude trochu zaslátáný, ale... bylo to v islandštině a  film prolínali záběry na islandskou krajinu. Pro mě navrácení do suveréně nejlepšího půlroku života.

Zasedl jsem tak do desáté řady a byl zvědavej.

Vychladlá stopa - Köld slóð - normální detektivka, ale s islandským kořením. 

Nástřel děje: Přehrada na severu Islandu. Při stavbě tam zemřel člověk a od té doby tam straší. Na přehradě je nalezena nová mrtvola. Přebere to bulvární tisk. Jeden jeho redaktor zjistí, že zemřelý byl jeho otec (docela typická islandská zápletka) a jme se to zkoumat. Nechá se na přehradě zaměstnat jako hlídač. A skupinka ostatních hlídačů jej úplně nevezme, Na jeho pochůzkách něco straší, a pak zjistí o fungování skupinky hlídačů přehrady trochu moc...

Možná ne typický, ale každopádně béčkově znějící snímek.

Já jsem ale slyšel islandštinu, poznával jednotlivé fráze úplně jsem poskakoval blahem. Zvlášť, když jsem slyšel výplňová slova hjarna, jaeja, nú, a jiné. Krom nich také Það veit ég ekki, ekkert,  eg heiti, pabbi minn, mamma mín, a tak. Nedostižné jazykové osvěžení.

A ta mlžná atmosféra Islandu, úplně tam zapadla, i do mě zapadla
.