Na kolečku podél Labe - Káraný, Lysá, Čelákovice

Šupsla! A už tu byla půlka srpna a s ní domluvenej výlet za Zůzou a Tomem do Káranýho. Byla nějaká sobota ráno a nějak jsme se s tou snídaní na hrádče děsivě crcali. Pak s pedálem na podlaze kořkovozu asi tak hodinka, a už jsme sjížděli z mladoboleslavský u Brandýsa s tím, že to nějak trefíme podle mapy. Haha! Následovalo cik cak tam zpátky po Brandýse i Starý Boleslavia správnej směr furt nikde :). Nakonec teda potupa s GPSkou, jako vždycky.

Jen co jsme dorazili do chatařskejch lesů kolem Káranýho, nasedli jsme na kola a dali si projíždku do Lysý nad Labem. Zůza nás motivovala tim, že tam je fantaskní kavárna. A to se na tom kolečku hned jede líp! Kodrcali jsme tak mezi loukami a lesy a nezadržitelně se blížili k Lysý. Well, už se mi v hlavě vymaloval obrázek malýho espresso šálku, když v tom skupinka vymyslela, že nejdřív kopec a zámek, pak teprve kafe! (NESMYSL! Přece si člověk nejřív musí nabrknout veselou kávovou náladu a pak teprve poznávat zámky všema smysly!)

Vysmátá cyklistka

Zámek v Lysý byl ale překrásnej. Slouží teď jako domov pro seniory a tenhle smysl mu dodává ještě mnohem krásnější atmosféru. Samotná budova je zvenku žlutobílá a zvenku opravená. Dalo by se před ní sedět hodiny a jen tak ji sledovat. V jejím okolí se taky nachází park, kde se senioři prochází. Celkově krásný místo. Až jednou zeseniořim, tak "Povidám, chci do Lysý!"

Domov seniorů Lysá nad Labem

No, a pak ta kavárna. Jmenuje se Campiello a nachází se na Nám. Bedřícha Hrozného v Lysý. Mají tam přetuzemonstrózně úžásný kafe, mňamkózní dezerty a překrásnou obsluhu :). Sečtěte si  všechna tahle pozitiva a zjistíte, že je to skoro ráj.

Jižní strana Labe, most už v dohledu

Z Lysý jsme pak frčeli po druhý straně Labe směrem na Čelákovice. Hezká, chvílema trochu drncavá rovinka. A co čert nechtěl, po cestě jsme potkali beachový hřiště. To nám stanovilo program pro podvečer, takže jsme jim tam pak jeden kurt hodinku okupovali. Byla to taková plácaná, ale děsná legrace zas po čase tak teatrálně skákat do písku s přehnanou snahou odpálit míč za síť. O hře na nahrávky nemohla bejt řeč. "Zápas" jsme pak samo sebou okořenili Spritzem, ouuuuuu..!!!

Mňaminka po beachi

Večer dojela ještě rozšířená dámska společnost, a to jsem si teda nestěžoval. Pekli jsme buřty (já asi po deseti letech) a zpívali s kytarou (v mým případě spíš skřehotání). Tak jako tak, moc pěknej den to byl!

Vodní lyžování měnící se ve wakeboarding - pokračování

Další pokus o zkrocení vodní hladiny ve Stráži pod Ralskem za mnou. Tentokrát to ani moc nebolelo, teda... zpočátku.

Po řáďáckejch 10 hodinách spánku jsme se vykolíbali ze Zuzčiný chaty v Káraným, a chcalo... a chcalo... Žena už začala pofňukávat, že v takovým chcanci přece jezdit nebudeeem. Moje odhodlání teda po chvíli průtrže taky utrpělo, a taxem do Stráže zavolal. "Neprší nám tady a jezdíme!" ozvalo se na druhym konci drátu. Žádnej stress.

Ve Stráži zataženo, ale z nebe ani kapička. Na druhou stranu ale taky nulová fronta. Jahuuuuuuuuuuuuuuuu, šups pro neopren (zas takovej hrdina sem nebyl). Pak už jen proklouznout turniketem, chytnout si lano a fičíme! Na základě předchozích nezdarů (a akutního nedostatku lyžařů) jsem si vybral lyžičky ozkoušený od minula - modrý, děsně široký a s funkčním vázáním. Poslední zmiňovaný byl jejich velkej plus. Komplikace se tentokrát neobjevily, taxem zkoušel, jak moc na hranu to jde postavit, a děsně si to užival. Jedinej zádrhel nastal při druhým startu, kdy jsem nějak dlouho čekal na lano, a pak mi vlekovej šéfík nějak ne uplně včas zasignalizoval, že právě teď budeme startovat. Nestačil jsem se teda ani přikrčit do startovní pozice, ani nic podobnýho. Výsledek: Lano škublo, lyže zůstaly na místě a já pohlavě následoval lano šipkovym způsobem pod hladinu. Mňamy.

Na lyžích už to celkem jezdíííííííííííí.

Pak přišel čas na prkýnko, oujéé! Z půjčovny jsem vyloudil docela hezkej kousek prkna s nějakym docela luxusnim vázánim. Oproti lyžím je výhoda, že prkno má a botičky, do nichž si vklouznete a už není samovolný cesty zpět. Taxem se tam navázal a optal se šéfíka obsluhujícího vlek na nějakej úvod. " No hele, váhu na zadní nohu, tak vosumdesát procent, ruce s lanem držet u přední nohy u těla. Až budeš na vodě, nemusíš už tak moc stát na tý zadní. No, a hlavně je potřeba zpevnit postoj a pružit kolenama. A taky mi nikam nezatáčej, ze začátku."

Wakeboarding - počáteční instruktáž

Ehm, ještě mi těch pár pokynů vířilo hlavou, když se mnou škublo lano. Chlapík mě postrčil a já sem to (rozhodnopádně nevim jak) ustál. Bylo to takový překvapení, že jsem si to uvědomil až těsně před zatáčkou. Ta klapla nějak sama od sebe a já se dál řítil jak čmelák na bonbonu. Zoufale se mi nechtělo zpátky plavat. Poprvé jsem se nějak celkem nudně vymlel po dvou kolečkách nedaleko od startu. To je hned. Ten adrenalinově fascinující pocit už tam ale byl zahnízděnej a já věděl, že to budu zkoušet do zemdlení.

Úspěšněj start s podivem!

Při druhým startu jsem si zase vyposlech pár rad a jal se jima řídit. Bylo to ale zase tolik věcí najednou, že sem jich do praxe převed tak 20 procent. Teď už se mi jelo trochu líp, neb jsem zjistil, že hrany fungujou stejně jako ve snowbaordingu - můj novej záchytnej bod ve vesmíru. A tak jsem zkoušel, obloučky na obě strany, véééélkááá legrace. Ten na frontside šel teda o dost hůř, ale to snad vypilujem.

Čmelák na bonbonu, aka spousta věci k vylepšení.

Svoje prkýnkový řádění sem zakončil nečím, co znám už z prkna zimního - zaseklá přední hrana při pokusu o oblouček. Následoval pár metrovej let (jak jinak než po hlavě) a dopadnutí obličejem na hladinu. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem nestačil moc zareagovat. Výsledkem bylo, že mi cca 2 litry bahýnkový vody propláchly horní cesty dýchací, pfff! A pak zase dlóóóóuhá plavací cesta přes půl rybníka.

Podtrženo sečteno: Wakeboarding je můj novej životní směr. Držte mi palce.

Vodní lyžování v Ralsku - začátek

Inu, mám novou závislost. Lyžování na vodě, ouuu! Trvalo to asi 3 částečky víkendu (přepočteno na hodiny tak 12 hodin čistýho času) a už dřívka brázděj večer vodu rybníčku a shazujou mě jen výjimečně. Byl to ale boj.

Start!

Stráž pod Ralskem poskytuje zelenohnědý bahnivý jezírko a na něm kosodélníkovej vlek.

Začátky byly krušný. První přikrčení na startovacím můstku, po tažným laně sviští žabka, do který se cvakne lano, kterýho se držim já, už je kousek od rohu v němž mě zachytí a potáhne po hladině. A najednou... škub! "Neeepřeeeedkláááááněěěě..." ještě slyšim, než hlavou plácnu o hladinu a ztratim lyže. Takhle se to opakovalo ještě asi v patnácti pokusech., vždycky jsem si nabil po 3 až 5 metrech od startu.

Takhle to většinou dopadá. Doslova.

Na šestnáctej pokus jsem se udržel vsedě na prvních dvacet metrů (a to byl děsně vítěznej pocit), taxem se pojusil se zvednout, a znova PLÁC, jak širokej, tak dlouhej. A pak to šlo zase o fousek a zase o fousek, až jsem jednou dojel do první zatáčky. Tam žabka zatočila v pravym úhlu, a škubla. Mně vypla jedna lyže a na druhý jsem ujel další tři metry a pak znova, žbluňky. Kachny sedící asi 20metrů ode smichy spadly do vody.

Nojo, ale to všechno je už dávno. Poslední víkend byl  už docela úspěšnej. Popadnul jsem svý oblíbený vozevlený modrý lyže a nastoupil do fronty na vlek. Bylo teploučko, takže žádnej neopren. Hned na první start se povedly objet tři kolečka rybníčka, což je ve Stráži maximální počet. Jednak proto, že se musí taky nechat nějaký místo pro ostatní, a jednak proto, že z toho bolej ručičky jaxviň.

Cesty s lyžem jsou pak dloooouhý a složitýýý

Zvládnutí startování zatáček přináší touhu experimentovat, a tak už jsem pochopil, jak moc se na lyžičkách daj vyřezávat obrázky do vody, jak nesrazit spadlýho kolegu v zatáčce, a další legrácky. V současný době se učim řezat rychlý obloučky za sebou. JE TO DĚSNÁ EXTÁZE! Příští pokus možná zkusim na prkně :)

Ferrata: Rotwand a Masare, Carezza, Italia

Rotwand a Massare, tak ese jmenují dvě ferraty dostupné z městečka Carezza. Na tomhle městečku se dá dobře demonstrovat dvoujazyčnost bolzanského-trentského regionu. Den předem jsme čučeli do mapy a snažili se najít, co nám to ten ošlehaný horal ve ferratovém centru v Canazei doporučil, když jsme se ho zeptali na Ferratu do kruhu pro pokročilé začátečníky. Ten pán byl Ital, a tak trochu trvalo, než jsme našli jeho Carezza, o němž v této sovislosti mluvil. V mapě bylo totiž označeno německým jménem Karersee, a to nám jaksi na první pohled nesecvaklo. Stejně tak tomu je se všemožnými názvy měst, jídel aj. Pro německy mluvící je tedy trentino/bolzano velice pohodlná lokalita. Spousta lidí tu ale mluví rovněž anglicky, takže jsem se s němčinou nemusel potýkat (moc).

Ale zpátky k ferratovýmu výletu. Bylo relativně brzký ráno (něco z levý strany k osmý hodině) a my už naprásknuti snídaňkou vyráželi. Netrvalo to z Canazei ani 20 minut, a už jsme brzdili na Parkeggio pod lanovkou v Carezza. Jen co jsme otevřeli autodveře, zaslechli jsme českej hovor. Pocházel z autobusu plného Ferratistů ze Středočeskýho kraje. S těmi jsme se rozhodně do fronty na ferratu stavět nechtěli, takže šup, ferratový sety a helmičky do ruky a rychle na lanovku než autobus posvačí :)

Paolina bar a UNO ESPRESSO POR FAVORE!

Na konci lanovky nás uvítala Riffugio Paolina (chata/bar). Inu, to si žádá o presso, hej? To jsem do sebe naklopil po místním způsobu asi za  deset sekund a už jsme ťapali po vrstevnicový cestičce směrem na Passo Vajollon. Po vrstevnici se ale cesta nevlekla  moc dlouho. Asi po 400 m začala strmě vzhůru stoupat. Bohužel jsme v tu dobu viděli dost vysoko nahoru, a tak nás každý zadýchaný krok dosti vysiloval. Poháněni představou fronty z českýho autobusu jsme  pořádně spěchali, a tak jsme začali míjet nejrůznejší skupinky horskejch lezců. Cesta se klikatila pět metrů vpravo, pět metrů vlevo, což značilo, že stoupáme kolmo na vrstevnice. Na dohled od Passa Vajolon nás uvítala vrstva večnýho sněhu (mám pocit, že snad za celé léto neroztaje protože tam ve výšce bezmála 3000m leží věčně ve stínu) a prvních několik lan. Ty lana byla spíš pro efekt, protože kameny, po nichž se vedle lan hopsalo byly pěkně plochý a nebylo z nich kam ani jak spadnout. Strmé stoupání zužujícím se průzorem trvalo dalších cca 10min, až se před námi objevila plošinka zalitá sluncem - Passo Vajolon a nedostižnej výhled na okolní zlenající se, popř. bělajíí se vrcholky - Rosengarten spitze, Marmolada, Col Bel, Sas da le Doudesc, Sas Aut, Pessmeda, Poppekanzel, aj.

A šplhej.!

K tomu nám po pravý ruce začínala Ferrata, a táhla se strmě vzhůru na Roda del Vael. Inu, začali jsme stoupat. Ferrata vedla úzkými hřebenovými skalisky směrem k vrcholku a sluníčko sálalo a sálalo, takže propocení zarezervovaný a šetři vodou. Dohrabavší se na vrcholek Roda jsme měli tu čest si potřást rukou s obřím železným křížem (jak je ve zdejším kraji zvykem), ten byl ale tentokrát vyplněn kameny a měl tak ještě mohutnější atmosféru než jeho bezkamenní kolegové. Krom kříže se tam motaly taky jednotky až desítky Ferratistů, ale že jsme nechtěli seděl přímo pod křížem, nemuseli jsme sedět ani nikomu na klíně.

Vrcholek.

Tím jsme tedy měli za sebou Ferratu Rodwand. Musím říct, že byla celkem dětská. Následovala cesta z Roda dolů. A jak víme, cesty dolů jsou vždycky o něco pomalejší a bolestivější, zvlášť pro přední stranu stehen :). Tak jsme se dolů spíš sunuli, než šli a zanedlouho nás opět uvítala lana. Jupíííí! Tentokrát ale na cestě dolů, nejupí! Tak cesta dolů pokračovala přes okraj srázu po kremlích a následovalo výzvové kolmé stoupání nahoru  - rovněž po kremlích). Zbytek ferraty už byl ve znamení "jedou jsi dole jednou nahoře", ale mnohé z úseků byly více než veselé, takže se mírně pokročilý začátečník vůbec nemůže nudit :)

Jupaidyyyyyyy!

Pro mě osobně nejzajímavější část Rotwand a Masare ferraty byla část poslední (při cestě směrem od Vajolonu). Ta obsahovala kousek cesty nad srázem do zatáčky a potom kolmé stoupání pomocí kramlí a kolíků, Juhuhuuuuuuuuuuu!

Vidíš tam ty ferratisty?

Už daleko před posledním výstupem nám došla voda. Každej doušek jsem považoval za vrchol extáze. Na posledním vršku hřebenu jsme dožvejkali poslední jabko, ještě jednou okoukli všechno okolní sexy vrcholky, a šmajdali pomalu dolů na VODU a spritz. Na zmíněných dvou ferratách se nám podařilo přejí celý hřeben této jižní části pohoří Rosengarten a já bych řekl, že to byla fajnová tečka za celým výletem a možná i za mýma dovolenýma v roce 2013 vůbec.

No nedali byste si říct?

Via Ferrata Pisciadu, Corvara, Italia

Průvodce o ní prohlašoval, že je velmi populární (zřejmě pro její hezkou vzdušnost, snadnou cestu zpátky a také fakt, že se na vršku nachází Pisciadu Riffugio/Hutte, čti: obžerstvovací chata). Tak jsme to večer před tím zatáhli rekordně brzo (po dvou fantastických Spritzech), abychom do osmi měli zdolanou snídani a brzy byli Ferratě na stopě. Jakž takž se podařilo a na cestičce směrem k lanu jsme byli krátce před půl devátou.

Začátek. Sice odporně proti sluníčku, ale  aspoň je tam vidět ten zástup.

Dorazili jsme teda na parkovisko nedaleko Plan De Gralba a už se tam tísnili desítky aut. Vyřknul jsem naději, že snad NE všichni jsou Ferratisti. To byla strefa vedle, neboť jsem po vystoupení z auta viděl, že jeden jako druhej obyvatel okolo stojících aut si nasazuje ferratovej set. Nonic, popadli jsme věci a vydali se podle ukazatelů na Via Ferrata Pisciadu Hutte. Provázelo nás několik zakrslých jehličnanů připomínající borovice a jejich překrásná (rovněž jehličnatá) vůně, která vás snadno naladí na to, že jste na výletě. Cesta k  Ferratě byla poměrně krátká (cca 20 min) a vedla celá ve stínu (ufffky!).

Lehce po začátku

První lano se na nás pak usmívalo ze strmě se zvedající skály, po které dolů stékal potůček. Začátek šplhání by tedy byl překrásný, kdyby se před námi nezasekl španělský rodinný výlet (2-3 generační). Po vhlký skále se sice bez přichytávání za lano lezlo poněkud hůře, ale žádná trága. Po klouzající, vesele stoupající části na začatku následoval kratičký žebřík a po něm několika-set metrová procházka k dalšímu lanu. Tam jsme pomaloučký Španěly předběhli a od té doby už jsme si vzájemně s nikým dalším nepřekáželi. Stoupání pokračovalo další cca hodinku ve stínku. Sem tam se objevili složitější úsek skal, kde už jsem nevěděl jak, a tak sem se chytil lana (lůůůůůůůůůůůzr).

Některý úseky byly zábavičkový

To, že je ferrata hodně populární je doře patrné i na skále samotné. Téměř kdekoliv visíte a hledáte záchytný bod, vždycky je dobře vidět. Je totiž žlutooranžový, na rozdíl od jeho bílošedého skalnatého okolí. Onu barvu způsobilo několik tisíc rukou, které se ho již v minulosti chytily. Je tudíž taky příjemně ošopanej na způsob magických soch na Karlově mostě, který pohladíte-li,splní vám tři přání :)

Asi tak po 400 výškových metrech nám trasa začala pomaloučku nandavat vyšší zátěž. Objevily se převisy a úzký meziskalní prostory stoupající kolmo vzhůru. Našinec se tam s batůžkem pomalu nevešel, a tak přestal bejt hrdina a chytil se lana. Na tuhle část skály už dávno svítilo sluníčko, takže merino přestalo odvádět vydávaný teplo potůčky potu pak nerušeně kapaly z obočí a špičky nosu. Vodičku jsme toho dne po předchozích zkušenostech pili pomalu. Každý smočení rtů bylo jedním z nejkrásnějších zážitků celého výletu. Někde v týhle oblasti ferraty se objevil novej motivátor: výhled do širokého prostorného sedla, které se skvělo o dalších 200m, a na něm... držte se...!  Chalupa z hospodou! To nám hned vstříklo do žil novou energii :)

Sem tam i docela strmý...

Po převisové části nás čekal už jen viklavý lanový mostek nad průrvou, kterej celý Ferratě dodával  šmrnc . Několik metrů nad ním už ocelová lana končila a čekala nás ještě půl hodinková zakroucená trasa do chatičky. Teda, ona to nebyla zas taková nějaká malá chatička, spíš pořádnej penzión! Když jsme tam dorazili,  hned vedle zahrádky se tetelilo jezero Lago Pissadu, a to nám poskytlou fantastickej výhled na celou dobu usrkávání Apfelschorle. Pro mě osobně byly další ozdobou okolí taky dvě překrásný servírky :)

Výhled z hospodský zahrádky nahoře.

Odměna za námahu.

Tak jsme dobrou hodinku vydejchávali převýšení posledních pár hodin a obdivovali všude kolem se tyčící vrcholky. Obloha byla modrá, a tak ani lehce vanoucí větříček nevadil. Pak nastal čas vydat se pomalu dolů. Čekalo nás několik set metrů lany opásaný cesty, což neskonale zpomaluje sestup. A tak jsme hopsali, míjeli se s různými skupinkami jdoucími nahoru i dolů. Asi tak v půlce jsme hodili menší smalltalk s jakousi britskou rodinkou, z níž vypadlo, že už se tam po horách s batohama pohybujou pět dní, a že na vysněném penzionku nahoře budou spát. Taxem se trochu zastyděl že se tu po horách crcám jednodenně s autem. "Enjoy your descent!" zvolala poslední slečinka na rozloučenou. Inu, šoupali jsme (cestička štěrková, a to zkopce dosti klouže ) až se hory zelenaly :)

Cesta dolů. Nijak strašně nevypadá, ale vězte, že je.

Dole jsme přešli ukazatel na parkovičtě, a tak nás čekal ještě menší natahovací okruh mezi zakrslými stromky. Nožičky byly celkem ušmajdaný. Tramtaradaaa,  a domů do Canazei na Spritz!



Pár praktickejch informace:

Na ferratu se směrem od Canazei jede přes Passo di Sella, přičemž  se před Plan de gralba uhne na SS243, kterážto je taky pěkná serpentínka se zatáčkama, který padesátkou stěží projedete. (obrazek serpentiny).

Parkoviště: http://goo.gl/maps/prNaI, pak sledovat značky via Ferrata.

Hora Piz da Lec ( a pokus o ferratu)

Druhý den našeho dolomitského dobrodružství jsme na základě odrovnání z Finanzieri chtěli vybrat nějakou Relaxing Ferrata. Koukli jsme do mapy a vybrali si jednu na Piz da Lec vrchol. Znamenalo to vyjet dvěma lanovkami a pak trefit ten správný směr na ferratu.

Vyjeli jsme tedy jednou lanovkou, zjistili že snad všichni lidé, kdo v tu chvíli byli na horní stanici byli Češi, takže jedno rychlopresso a nahoru lanovkou druhou. Tam nás kromě opáleného vlekaře přivítaly  rozlehlé kamenité pláně, v nichž byla sem tam vyšlapaná cestička a sem tam ukazatel. Inu, šli jsme směrem Via Ferrata Piz Da Lec. 

Stoupání provází už jen skály, nou zeleň.

Pak se po cestě začala objevovat lana, takže jsme naši cestu považovali za tu ferratovou (také to sedělo dle ukazatelů). Lana však zanedlouho skočila a zbytek trasy na vrchol byl obyčejnou horskou cestičkou. Inu, můžem to po ferratě sešupajdit dolů. Dohrabali jsme se až k jejímu hornímu konci (rozuměj: zeshora). Cestou jsme nešetřili dotazy na protichůdce, jeslti se to dá slézt dolů. Odpověď většinou byla "Well, it needs some muscels". Žena mi pak začala fňukat, že jí teda jít nechce, tak jsem byl podpantoflák a otočil jsem to k ní k návratu stejnou cestou (fail).

Ledovcové údolí na druhé straně Piz Da Lec

Co jsme ale na Piz Da Lec viděli, bylo úchvatné. Tento vrchol je ve výšce 2900m.n.m., a tak z něj byl fantaskní výhled na sněhem ještě stále pokrytou Marmoladu.  Rovněž pohled do drsného skalnatého údoli na druhé straně Lecu byl k nezaplacení. Nejednou jsem se v tu cejtil jako uprosřed Grand Canyonu.

Výhled na Marmoládu

Při cestě dolů jsme pak zjistili, proč jsme na ferratu nenatrefili. Ukazatel na Via Ferrata byl jen tak zastrčen mezi kameny, takže se  s ním dalo pohodlně otáčet a někdo toho neváhal využít (možná vítr). Vrrrr. Takže upozorněníčko pro toho, kdo by se tam vydal: U posledního ukazatele před skálou je ferrata dosažitelná cestou vlevo z pohledu na skálu, ať ukazatel říka cokoliv.

Ferratu jsme alespoň zahlédli viděli cestou dolů.  V první části má žebřík na kolmé stěně, a pak stoupá strmě podél lana. Nebude asi extrémně dlouhá, za to ale dobře zahřeje.

Ferrata Del Finanzieri, Trentino, Italia

Finanzieri je Ferrata umístěná na vrcholku jménem Colac. Colac se tyčí do výše 2715 metrů a je jednou z dominant Canazei a okolních obcí. Nutno podotknout, že by se našinci chtělo Colac přečíst jako "Kolak", jak nás ale upozornila paní domu v Garni Eden, italsky je to "Kolač" :-D. Dostat se na něj dá nejlépe z obce Alba, z níž vede lanovka. Chodící nadšenci si na Colac mohou vyrazit také pěšky, pak už jim ale na Ferratu nemusí zbýt energie :o). My jsme nadšenci pro šlapání jenom částeční, a tak jsme ani neváhali nad užitím lanovky. Pěšky jsme si ale naplánovali cestu zpět. To přináší ušetření 20 eur za dvě osoby zpátky lanovkou (jednosměrná stojí 8.90 na jednoho). Jestli nám to stálo za to, je na zvážení :). 

Výhled ze sedla na konci lanovky - okolí Colac

Inu, zakoupili jsme lístečky a počkali si na samostatnou kabinku (bylo asi 9 hodin ráno). Už samotná cesta lanovkou je zážitek. S každým dalším metrem, o který lanovka stoupá jsou vidět nové a nové vrcholky, které jsou v údolí skryty. Všechny nově objevené skály září bíle s lehkým nádechem žluté. Nadšencům pro masivy srdce zaplesá. Cesta trvá asi 10minut. Nahoře nás uvítá zelenající se rozložená planina s místy roztroušenými domečky, místy se pofklaující krávou a jinými veselostmi. Už už by se chtělo vydat se směr ferrata, ale pozooor, nemáme naplatlaný obličejíky krémem a to by nám horský sluníčko asi pěkně zatopilo. A ježto je mazání aktivitka na dlouho, spojíme to s něčím příjemným - due espresso! - v chatičce napravo od lanovky. Ta má na zahrádce vymazlený polstrovaný sedačky a těm samozřejmě neodoláme. První srk pressa a rozkoší vám naběhne husí kůže. Druhý srk a celý svět dostává živější barvy, třetí srk (a konec kafe) a hlavou vám začne znít vaše oblíbená píseň (u mě Damien Rice - Volcanoes). Čas vyrazit.

Decentní začátek.

Jdeme po šipkách nazvaných Via Ferrata Finanzieri, nejdřive dolů na planinku, kolem jezírka, lehce do kopečka, a končí travnatá plocha, začínají skály. A cesta je obepnutá ocelovými lany. Woohoo! Nasadíme teda sedáky, připnem karabinku a začínáme se škrábat nahoru. Ferrata (jako každá) se dá lézt buďto s přidržováním se lana, anebo  přidržováním se skal (a lanem se jen jistit sedákem a karabinou). Druhý popsaný způsob je složitější, za to ale mnohonásobně zábavnější. Pak vám musí záležet na každém výstupku ve skále a tvoříte si těžkotonážně intimní vztah s každým výčnělkem, za nějž se dá zachytit. Postupně po cestě ale dochází síly, a tak si přestáváte výčnělků všímat a pomáháte si lanem. A to se nedělá! :) Ferrata pokračuje strmě vzhůru a je docela vzdušná, což přináší příjemnou nervozitu. Výstup je poměrně vyčerpávající, ale skutečně těžkých úseků je poskrovnu. Jedním z nich může být žebřík s převisem, u jehož zlézání jsem si vážně nebyl jist ničím :).

A šplhááámmééééé.

Po cca 3 hodinách se vyšplháme do sedla, které nám odkryje výhled na celé krásné údolí lemované horami na druhé straně skály. Rázem jsem zapomněl na všechny útrapy po cestě, a jen se s otevřenou hubou kochal. Zbývalo dalších asi 50 výškových metrů na absolutní vrchol. S jazyky na vestě jsme se doplazili i tam, a pak notnou půlhodinku jen sledovali okolní vršky v okruhu desítek kilometrů.

Panoramizovaný výhled z vršku

Posléze nastala cesta dolů. Vršek zajištěný lanem, což ale nijak dvakrát nepomáhá, pokud se ho vyloženě nechcete chytat. Podklad byl klouzající štěrk, takže jsme měli co dělat, abychom se nesunuli rychleji, než by bylo zdrávo. Speciální opatrnost bylo třeba věnovat tomu, aby nám od cesty neodlétávalo kamení, které by pak mohlo zranit ferratisty pod námi. Po několika stovkách metrů lanové jištění skončilo a cesta pokračovala mezi klečí a travnatými plochami cik cak. Problém byl v tom, že na ní byl pořád štěrk, a ten pekelně klouzal. Další cca 3 hodiny jsme tedy věnovali sestupu, párkrát se na něm natáhli a úplně si odrovnali brzdící stehenní svaly na cestu zkopce. Už nikdy cestu dolů celou! Viva la lanovky a radši do kopce! Na konci  sestupu (pořád ale 100 výškových metrů nad Albou) jsme narazili na občerstvení. Vzhledem k tomu, že nám voda došla už nahoře na vršku to byl pocit podobný fata morganě. Jako speciální plus jsem považoval, že se slečna číšnice při našem příchodu opalovala před občerstvením v podprsence :), nebránil bych se, kdyby toho na sobě měla ještě míň.

Jeden výhled na Marmoladu na cestě dolů

Tak jsme tedy absolvovali 500 výškových metrů nahoru a asi 1000 dolů. Večer jsme byli rozlámaní jako už dlouho ne :). Blahoooooooooooo!

Dovolenkovej výlet do Dolomit

Vydali jsme se toho času (červenec 2013) do oblastí věčně šedobíle zářících vrcholků, italsých Dolomit. Ubytování jsme po delším průzkumu zasadili do městečka Canazei, protože vypadalo, že bude tak nějak uprostřed všech okolních velikánů. Zůstali jsme v hotelu/penzionu Garni Eden, který se sám prohlašuje za Bed and Breakfast. Přání centrální pozice mezi vrcholky se nám tedy plní a máme to příjemně v dojezdové vdálenosti do Sella, Rosengarten, nebo Langkofel Gruppo.

Vyrazili jsme v úterý po práci. Ta práce byla teda poněkud dřívěji ukončená, jelikož jsme vyjížděli na pátou. Bylo nám jasné, že nás z Prahy čeká více než sedmi-hodinová cesta. Tereza (gpska) nás nasměrovala přes Plzeň, Mnichov, Norimberg a Bolzano. Očekávaný čas příjezdu se v průběhu cesty natahoval z 23:00 dál a dál. Nakonec jsme na místo dorazili v půl jedné, ouuu. Paní domu na nás čekala a přivítala nás s lehce ospalýma očima. Garni eden je hezky zrekonstruovaný dům v centru Canazei a za 31eur na osobu/noc dostanete malé dvoulůžko s vlastní koupelnou a oukej snídaní.

Výhled z okna v Garni Eden!

Hlavní plánovanou náplní našeho výletu bylo lezení po via Ferrata, čili zajištěných trasách na skalách a vrcholcích Dolomit.. Zkušenost s tímto druhem horolezení jsme měli pramalou, založenou na jedné Ferratě, kerou jsme na kontě měli z minula. Takže žádný strachy, Ferraty jsou fajn i pro začátečníky :). Žena koupila mapu okolí, a tak jsme ještě v noci vybrali trasu, kterou si střihneme první den. Jmenovala se Finanzieri Klettersteig. Pokud vám připadá kombinaci italštiny a němšiny podivná,  vězte, že v tomhle regionu je to zcela normální :)

Výhled z druhýho okna, yay!