pondělí 29. srpna 2016

Naši v Torontu, juhuuuiyyyyyy!

Přišel patnáctý srpen a s ním dlouho očekávaný přílet maminky, Barušky a Štěpánky. Pár dní jsem na tuhle mojí předrahou návštěvu připravoval byteček a vyvařoval, aby o ně bylo dobře postaráno. V den jejich příletu to vyšlo hezky tak, že jsem pro ně na letiště mohl zajet rovnou po práci. Protože letěli přes Montréal, přistávali na letišti Billy Bishop, tedy na tom, který jsem na začátku svýho kanadskýho dobrodružství sledoval z okna a v současný době ho mám cca 15 min chůze od dveří.

Billy Bishop airport

Na letiště dorazím pro jistotu o dost dřív, a tak stačím ještě sednout do nedalekého Aroma espresso baru, dát si kus jejich báječnýho pečiva, kafčo a tetelit se štěstím, že moji drazí jsou už tak blízko. Jejich let jsem samo sebou sledoval půl monitoru na flight radaru, Na druhý půlce jsem sepisoval výpověď, protže si mě snažkil přethnout jinej zaměstnavatel. Prostě excitace ze všeho :)

Napjatý očekávání a sepisování výpovědi.



Pak přes okno kavárny a podle flight radaru vidím přistávat jejich letadlo. Srdce mi prudce buší a letadlo zhurta pohupuje křídly ze strany na stranu. To asi nebude hladký přistání... :)


Letadlíčko s našima!!


Pak jim běžím naproti tunelem pod jezerem, jak se na Billy Bishop letiště sluší a patří. Pár krásnejch objetí a obrovská radost všech. Těch 6 měsíců bylo docela dlouho, ikdyž to hangouty a whatsapp hodně zjednodušují.

Jsou tu!!!


Jen co vylezeme z letiště, maminka s Baruškou požadují cigárko. Tak to cestou vezmem přes molo v přístavu, probíráme jejich strastiplný let (hlavně to přistání) a sledujeme postupně oranžovějící Toronto. Vítejte na waterfrontu!

Barvičky k cigárku.


P.S. omluva za dlouhý prodlení s blog posty. Taky teď budu mít trochu delší intervaly (řekněme několik dní), začíná mi Salsa a Landmark Introduction Leaders program :). Zato sem ale přifrčí pár článků o Nova Scotia!

Nový výhled z okna obýváku pro naše.
Vzadu je vidět měsíční světlo odrážející se v Lake Ontario.


sobota 27. srpna 2016

Intermezzo - pardóneček a Nova Scotia

No nazdar;)
Chci se omluvit, že teď nevychází jeden blog post každý dva dny. Mám tu rodinu a projíždíme Nova Scotia - rybářský vesnice, losi, Acadians, největší příliv a odliv na světě... Takže spousta zážitků a nestíhám psát.


Takže pardóneček! Další posty nejpozději na začátku září, ale věřím že dřív.


Přidal bych pár obrázků z Nova Scotia, ale ta hloupá mobilní aplikace to neumí!


středa 24. srpna 2016

Kultura v Torontu - Caribana, výstava Faces a komorní hudba

Toronto v létě je úplně jiný město než v zimě. Všichni se procházejí po waterfrontu (mně pod okny) a Harbourfront centre (mě pod okny) pořádá jednu kulturní událost za druhou! V tomhle městě prostě nemáš šanci se nudit!

Takže tu pro vás mám pár kulturních ochutnávek z víkendu na konci července. Ten víkend se jmenoval Caribana a byl věnován kultrám z karibských ostrovů. A tak se mi naskytlo hned několik fascinujích zážitků. Zkrátka a dobře - přestěhuj se do Toronta a najednou máš na dlani celý svět.

Začalo to v pátek večer, kdy jsem se tak nazdařbůh šel cournout po nábřeží a zjistit, jestli se něco neděje. Došel jsem k Harbourfront centru a na pódiu se tam zrovna chystala nějaká kapela. Inu, proč ne! Hudebníci se představili jako ÍFÉ a byli z Puerto Rica. Všichni oblečení v bílých kalhotech a košilích s placatými čepicemi na hlavě. Komunikovali ve španělštině a angličtině a hráli neuvěřitelně vtahující hudbu kombinující bubínky s elektronikou. Úplně mě vcucli! Vlnil jsem se tam na ně celou hodinku. Jednu jejich písničku sjíždím dneska celej den, tady jí máte, nepřeskočte ji!!
http://grupoife.bandcamp.com/

ÍFÉ!!!!!!!!



Pak jsem zavítal na výstavu Faces (Robert Young). Fotografie obličejů holek z Toronta, který se přistěhovaly z karibských zemí nebo se narodily rodičům de Caribbean. Každá z nich na sobě měla namalovanou vlajku země svých kořenů. Bylo to tuze krásný a zajímavý! Celá ta výstava ukazovala na jednu věc, kterou chci aby pocítili všichni - ač se zdáme rozdílný (barvou, barvou očí, pohlavím, jazykem...) a neustále rozdělujeme na "my a oni", ve skutečnosti jsme všichni stejní a nemusíme vůbec rozdělovat. Moc dobrá výstava! Posuďte sami.








Hlavní součástí Caribana víkendu ovšem byla samotná Caribana, tedy karibský karneval se skoro nahýma ženama, jak se sluší a patří! Na tu parádu jim byl vyhražen jeden z hlavních tahů (Lakeshore Boulevard), tančily, poskakovaly, zpívaly a měli na sobě krásné karnevalové oděvy, na kterých jejich deisgnéři vždycky pracují přes celý rok. Hudba vyřvávala přes celý město a my všichni přihlížející jsme tam poskakovali s nima, to byla boží atmosféra! V Torontu jak v Karibiku!




A abych měl ty víkendový kulturní zážitky pěkně rozmanitý, vydal jsem se odpoledne s Jessicou na koncert komorní hudby. Zahrál smyčcový kvartet a posléze kvintet s piánem a já jsem pochopil, jako má vážná hudba sílu, když je podaná v komorní atmosféře. Bylo to na takovou tu šťastnou husí kůži!



Jaký všechny tipy kultury se dají zvládnout za jedinej den!



pondělí 22. srpna 2016

Kanada - západ slunce v Grand Bend

Z Londýna mě Craig vyveze na výlet na "něco, cos ještě neviděl", říká. Jedeme na západ směrem k Huronskému Jezeru. Cestou se zastavíme na osamělý benzínce kde sedí chlápci ve středních letech a popíjejí Canada Dry. Dáme se s nima do řeči oni pokyvují "Joo, na Grand Bendu jsem srávil celý svoje mládí!" A tak jedem dál a míjíme obří farmy s vlastními sily a kamiony. Jižní Ontario jede zemědělství ve velkým!

A pak tam dojedem, na břeh Huronskýho jezera, kde se rozkládá krásná dlouhá čistá pláž. V tu chvíli je slunce ještě vysoko nad obzorem a hází oslepující odraz o vodu.

Sluníčko ještě oslepující
Pláž v Grand Bend


O něco později se objeví pár mráčků, akorát na to, aby se při západu hezky zbarvily. Jak se slunce blíží k horizontu, celá obloha začíná oranžovět a růžovět a voda v jezeře se stává temnější. Postkytuje to barvy, jaký mě uhranou. Trochu si vzpomenu na západy slunce v Reykjavíku. No, posuďte sami....


A jak postupně zapadá....

Je to překrásnej západ slunce.


sobota 20. srpna 2016

Moje druhá Torontoská práce

Po necelém měsíci, co mi skončila smlouva s bankou jsem naskočil do nové business analýzy. Zdá se, že první pracovní zkušenost s Kanadou je propersonality důležitá. Dostával jsem mnohem víc oslovení přes Linkedin a různý pracovní portály (Monster, Workopolis...), než na začátku.

A co teda nově dělám? Jsem umístěn na projektu integrace všech systémů pro ontarijský ministerstvo dopravy. Mají asi 8 hlavních systémů pro řízení testování na řidičák, registraci vozidel, evidenci testovacích center, a v podstatě všechno, co se týká registrace řidičů v Ontariu. Z organizačního managementu jsem se teda přesunul zase blíž informačním systémům, ale náplň je podobná. Přesně rozumět tomu, co koncoví uživatelé (ministerstvo dopravy, úředníci, veřejnost) potřebují a jak to udělat, aby to pro ně bylo užitečné, přijemné, efektivní, a aby to odpovídalo legálním požadavkům. To je zase super vzdělávání s ontarijskou veřejnou správou, s data a integration managementem.

Můj novej kancelářskej domov, o nic hezčí než ta předtím, což? :)

Za ty první tři dny (tenhle post jsem psal na konci července) jsem už stačil pochopit o kolik jiný je kanadský systém školení řidičů. Když jsi úplný neřidič, přihlásíš se na znalostní test (G1). Když ho splníš, musíš rok trénovat jízdy v doprovodu zkušenýho řidiče a to jenom na některých silnicích (nesmíš na dálnici). Po roce se můžeš přihlásit na test G2 (test jízd). Když i ten splníš, můžeš jezdit na všech ontarijských silnicích, nesmíš pít alkohol před jízdou a mezi půlnocí a pátou ráno máš omezení na to, jaký lidi můžeš vézt sebou v autě. Po G2 máš 5 let na to se přihlásit na zkušební jízdu na plnou licenci G. Ta už nemá žádná omezení na řízení a dokonce můžeš mít době jízdy do 0.05 BAC (blood alcohol content), což by v mém případě znamenalo něco jako jedno velký a jedno malý pivo (nebo o něco míň). No, a samozřejmě existujou taky licence na motorky, autobusy, náklaďáky, kamiony, kamiony s přívěsem a auta s brzdami řízenými vzdušným tlakem. Je to taky solidní trénink angličtiny, to mi věřte :))

Takže tak. Jsem teď veselej business analytik pro registraci řidičů, ale smlouvu mám zase na tři měsíce, takže se nepřestávám ohlížet dál.

Kuba - shrnutí

Tak, abych ten celej náš kubánskej doutníkovej zážitek nějak shrnul...

Kuba je krásná a zajímavá, humanitně smutnejm chvílím se ale nevyhneš.

Co mi přišlo smutný nebo jsem z toho byl rozpačitej:
  • ty rozpadající se domečky
  • žebrání
  • pokusy o to nás ošmelit v každým krámě 
  • povalující se odpadky a odpadkový smrad
  • hasta la victoria siempre (vysvětleno ve starších postech)
  • všude visící červeno-červý vlajky připomínající revoluci

Domečkům v Havaně se nedaří...

Tohle mi naopak přišlo krásný nebo zajímavý:

  • věčně znějící salsa, 
  • běloskvoucí pláže, 
  • vlnící se Kubánky, 
  • Španělština co polyká půlku písmenek, 
  • vodopád, co jako jediný dokázal snížit okolní žhnoucí teplotu
  • kubánská srdečnost a lidskost, když přestali hrát žebrací hry
  • všude pohoda s koktejlama
  • šnorchlování s korály
  • ježdění na koni kolem tabákových plantáží
  • bouřky
  • ruční balení doutníků
  • banány čerstvě utržený ze zahrady
  • stánky s churros
  • ty snídaně s ovocem
  • MRAŽENEJ MANGOVEJ DŽUS
  • guayabovej džus - takovej hutnej červenej a dobrej
  • Jája beroucí mojito na milost
  • Daiquiri v mahagonovým baru
  • opečovávaný auta z padesátých let
  • moskviče s motorem Peugeot
  • příjemné ubytování u místních
  • TRINIDAD
  • taneční kluby
  • mango z autobusáku
  • černošky v krátkých šatech
  • Canchánchara
  • výraz štěstí Kubánců na pláži v Caibariénu
  • děti bezstarostně hrající cukr káva liminoáda
  • k večeři vždycky dobrá a čerstvá ryba
  • etnikum mulatů
  • bicitaxi a motonety


Nejvíc ze všeho se mi ale líbilo, že jsem k sobě zase po třech měsících moh přitisknout Jáju.

čtvrtek 18. srpna 2016

A zpátky v Kanadě - Londýn, Ontario

Měl jsem posledních pár dní před zahájením pracovního procesu, a tak jsem se vydal za kamarádem (Craigem) do Londýna. Tady v Kanadě je vždycky legrace, když někdo řekne, že jede do Londýna a všichni komicky vyvalej oči jako "to bude super trip tak daleko do Evropy!" a přitom vědí, že to nejspíš bude jen do Londýna v Ontariu.  Ten se nachází tak 2.5 hodinky busem na jihozápad od Toronta.

Celou cestu prospím a když se proberu jsme už kousek od Londýna.  Všude kolem se rozkládá nekonečný prostor polí s kukuřicí a lesů. Craig mě vyzvedne a vezme mě na projížďku městem. V roce 1793 Lord Simcoe navrh London jako hlavní město Upper Canady. Rozvíjí se ale až 1826 pod taktovkou Thomase Talbota, který sem dováží Evropany, kteří mají dluhy a zavázali se, že pojedou na 5 let do Kanady kácet stromy a stavět z nich cesty pro koňské povozy. Jak wikipedia říká, cestování po Kanadě bylo tehdy dosti hazardous :)

Jedna z těch novějších budov v londýnským centru.


První zastávka je Covent Garden Market - v současné době nákupní centrum- dřív konečná stanice pro nákladní vlaky do Montrealu, který umožňovali místním farmářům dostávat svoje produkty na kanadský a později i světový trh.

Londýn má celkem asi tak 400 000 obyvatel. Žije a tiká  hlavně komunitou 50 000 studentů na University of Western Ontario. Hlavně ti vytvářejí poptávku po službách. Bez nich by Londýn nebyl Londýn. Univerzita se rozkládá levé straně Temže a se svými krásnými starými budovami ze zečátku 20. století vytváří úplně jinou atmosféru než centrum města. Každá fakulta má svojí vznešenou budovu a já zatoužím se tam chodit vzdělávat, tak jako jsem zatoužil při první procházce na UofT (University of Toronto). Když míjím budovu Richard Ivey School of Business, vzpomenu si na svoje přihlášení na Exchange a jak jsem dlouho strategizoval, na jakou školu se přihlásit. Richard Ivey byla jedna z alternativ... Ta jako jedna z mála má kombinovaný styl původních budov s moderními skleněnými prvky a mě se moc líbí!

Richard Ivey School of Business


Centrum Londýna je postavený tak trochu hala bala, starší zástavba splácaná s budovami druhé poloviny 20 století a sem tam nějaký skleněný mrakodrap torontského stylu. U vnějších částí města je to ale jinak, ty mají krásně široké silnice lemované rozložitými stromy přiléhající k rozličným cihlovým domům viktoriánského stylu. Jen tak se courat mezi nimi a vdechovat tu klídkovou atmosféru, to se mi líbí!

University of Western Ontario - UWO

Kolem Temže se rozkládá několikero parků, kamž místní chodí běhat, procházet se, číst knížky a snít. Motají se tam, jako všude stovky kanadskejch hus, kačen, veverek a ptáčků nejpestřejších barev.

Canadian Goose - česky Berneška
Tenhle výlet měl ještě jeden bonus. Přespával jsem o Craigova bratra v jeho domečku ve východním Londýně. Celá Craigova rodina jsou umělci, nejčastěji hudebníci. Jeho bratr Brian je ale multiumělec, a tak maluje ilustrace pro svojí knížku, komponuje hudbu a vyrábí nábytek. Vedle hlavního domu stojí ještě jeden menší, který používá jako pracovnu. Vzal mě na tour. Viděl jsem všechny jeho rozdělaný obrazy pro knížku, poslouchal jsem jím složenoua nahranou hudbu, no, byl to vhled do světa umělce!


Brianovy ilustrace pro knížku.








pondělí 15. srpna 2016

Kuba a bouřky

Jak už jsem zmiňoval v některém z předchozích postů, Kuba má v červenci a srpnu období dešťů, a tudíž i období bouřek. Díky tomu se mi podařilo zahlédnout bouřku z letadla a taky předposlední den z Havany, odkud byla pěkně daleko. V obou byly vidět, kromě vertikálních, taky horizontální blesky a většina z nich rozsvítila třeba 70% toho obřího mraku. Ta energie schovaná v bouřkách, ta mě fascinuje!!!  Říkal jsem si, že se s vámi podělím o pár dokumentačních materiálů.









Není krásnej?

Bouřky budu nadále sledovat, až jednou uvidím nadoblačný bouřkový úkaz. Na ten si pamatuju z přednášky o bouřkách v rámci Science Café blahý paměti v kavárně Potrvá.




sobota 13. srpna 2016

Kuba - Remédios a Cayo Santa María a masivní nebezpečný ohňostroj

Ráno se dohodnem s panem domácím, že nám zařídí kamaráda s coche classico, který nás odveze do Remediosu (cca 10km). Prej je to krásný starý město s pětiset letou tradicí, a to je na místní kubánský poměry opravdu hodně.

Krásný coche classico.



Klasický auto opravdu přijede. Tentokrát je fialové, zase chevy, zase krásně opečovávaný. Rozjedeme se z našeho Caibariénského ubytování a řidič to vezme přes Malecón, čili pobřeží. Jak je ještě relativně ranní hodina (někdy před devátou), pobřeží je krásně osvícený sluníčkem pár hodin po východu a moře odráží modrou. Celý Malecón je vrouben palmami a sluší mu to tak, že si vyžádám zastávku na ofocení. Majitel domu, ve kterém jsme bydleli, jede s námi. Asi aby zkásnul provizi za doporučení našeho příštího ubytování. 

Malecón v Caibariénu


Zanedlouho dojedeme do Remediosu a promotáme se k náměstí. Naše nová casa particular je hned za rohem. Dojednáme si tradiční cenu 20 CUC, složíme věci a jdem se cournout po městě. Náměstí je veliké a krásné, obklopené velkými stromy, které poskytují tak potřebný stín. Prostoru vévodí kostel San Juan Bautista a ten se ukáže taky skvostnými oltářem. Takový veliký a zdobený už jsem dlouho neviděl!

Oltář kostela San Juan Bautista

Při bloumání nás zastaví maličký stařík, chvíli nám povídá, zdá se že o kubánský historii a pak se tradičně zeptá na drobný, který pro místní nejsou drobný. Držíme závazek, že místním peníze dávat nebudeme, protože to je ryby chytat nenaučí. Pána ale podarujeme aspoň práškama na bolest. Bodře poděkuje, a zatímco odchází, zvolá "Hasta la victoria siempre!" (Che Guevarovo "Za vítězstvím").

Pohůdka se zmrzlinkou.

Pak jsme tak trochu v rozpacích, co s načatým dnem. Přece jen nejsme daleko od Cayo Santa María, kde průvodce prásknul krásnou pláž. Za celý ten týden jsme se v moři koupali dvakrát, a šnorchlovali jsme jen jednou. Tak pojďme do toho, ať už busem, stopem nebo v nejhorším taxi. 

Jája má nápad, že bychom se mohli jít zeptat na autobusák. Když tam dorazíme, dvě postarší paní se nám ochotně snaží pomoci. Problém tkví v naší úrovni španělštiny a vypadá takhle: Sháníme se po busu dnes odpoledne na Cayo Santa María a zítra ráno do Santa Clara. Takovej dotaz položíme těm dámám a ony to na nás vyklopí rychlou kubánskou španělštinou, co polyká písmenka: 
"Jeden bus na Cayo Santa María jede v 15:30. Další, taky Cayo Santa María jede ve 13:30. A zítra do Santa Clary jede turistickej bus ve 14:30, taky je ale možný jet busem pro lokálce, to je bus číslo 8 a jede v 8:30, támhle zpoza rohu."
Umíte si představit, že ještě za dvacet minut se snažíme zjistit, jestli těch 8 bylo číslo autobusu, čas odjezdu nebo maximální počet pasažérů!! Tam se fakt dosyta nasměju :)

Autobusák propagující 26 Julio - datum kdy se dalo dohromady Castrovo hnutí.


Nakonec odjedeme turistickým busem ve 13:30. Řidiči mají kravaty a modrý košile... na to tu vůbec nejsem zvyklej. Tak v půlce cesty jeden z nich projde autobus a každýho se zeptá, do jakýho se jede ubytovat hotelu. "My jedem jenom na pláž" sdělím mu a on zahartusí něco z čehož chápu, že na ostrovech jsou jenom hotelový pláže a bez ubytování se na ně nesmí. Průvodce říkal něco jinýho. A tak sveřepě trváme na tom, aby nás vysadili na posledním ostrově vně jakýhokoliv hotelovýho komplexu. Když vystupujem, bus řidič krčí rameny a říká, že bus kdyžtak za 90min jede zpátky, tak ať se dostavíme, když budem pokračovat. Oni se fakt snaží být nápomocní.

Bus na kubánský poměry netradiční.


Neohroženě se prodereme uličkama vedoucíma kolem jakýhosi bazénu směrem, kterým by mělo být moře. Trochu si říkám, jestli náhodou nejsme uvitř nějakýho komplexu, asi jo. No, a pak se před námi rozloží. Bílá pláž, nazelenalý moře s velikýma vlnama a modrá obloha bez mráčků. Juchuiii!!! Hned se jdem do vody pomazlit a vykoupat. Skáčem skrz vlny jak pominutý, plaveme zkopce a dokopce, no je to boží čas!!! Pak zblajznem mango, který pro Jáju na autobusáku ze stromu utrhl autobusový řidič a je NEJLEPŠÍ na světě! No, dobře jsme to udělali s výletem na ostrovy.

Nestála ta pláž za to?

Večer si zpátky v Remediosu zajdeme na daiquiri/mojito a zatímco popíjíme, přimotá se svraštělý stařík ve fešáckým klobouku a prodá nám dvě pořádný habanera. A tak popíjíme a pokuřujem. Je to pohůdka. 


Zátiší s kubánskou pohodou.

Prodavač doutníků v Remediosu.


Před setměním jdeme na chvíli domů. Pak už mě to zase táhne na procházku. Dojdeme ke vchodovým dveřím a zvenku se ozvou dvě (jakoby střelný) rány. Tak to zpozorním. Vykouknu přes okno a vidím jen pár mladých, co se smějí a očividně se tam nic nepatřičnýho neděje. Tak vylezem před dům a ta obrovská rána se ozve znovu. Nad kostelem vidíme světlo a megastický ohňostrojový rakety. Je totiž 16.7. a svátek má Carmen. Ta se v Remediosu notně oslavuje, a to především ohňostrojem.

Zajdeme do tmavší části města, kouknout po hvězdách a jsou hezky vidět! Zakončíme to ve stejným baru jako byl podvečerní koktejl s doutníčkem, tentokrát si dáme pivínko a je nám dobře. Sedíme na zahrádce a nevíme co nás čeká.  Od úpatí kostela, tak 300m od nás začnou odpalovat ohňostroj. Lidi se u něj motají v blízkosti na metry. To mi nepřipadá úplně v pořádku. Rachejtlí lítá čím dál tím víc a já u kostela vidím, jak z nich na odpališti hned vedle houfu lidí šlehají metrový plameny z odpalu. A tak srkáme to pivko, celou situaci sledujeme, napůl se zájmem, napůl s obavou. Naše zahrádka má stříšku a je dost daleko, takže mě to nechává spíš v klidu. Jako poslední kolo ohňostoje někdo odpálí takový ty hvízdající rachejtle, kterých máš většinou tak pět, a tak se zdají neškodné. V Remediosu jimi ale obložili celou jednu stranu kostela a vylétavají v rozmezí setin sekundy. V půl minutě jich vyletí do vzduchu tak pět set, lítají na všechny strany, dopadají na stromy, na kostel, na lidi a celé náměstí naplní kouřem. Připadá mi to jako vstupní brána do pekla! Krčíme se u stolu pod stříšku a jedna  hvízdavá si najde Jájinou nohu a spálí jí na nártu, svině. Brr, tak na tenhle zážitek nezapomenu!

Ráno si pak na základě včerejší složitý debaty s poradníma dámama jdeme stoupnout k autobusáku mezi místní čekající na autobus/dobytčák. Postáváme tam takhle asi tak dvě hodinky. Projede jich za tu dobu 10, 7 z nich nejede do Santa Clary (u každýho se musíš zeptat řidiče) a zbylý tři jsou beznadějně nacpaný lidma. Tak si stopneme nějakýho místního, co na základě našeho požadavku vyloží rodinu ze svýho Plymouthu, který z vnitřní strany dveří nemá ani kliky, ani obložení. Odveze nás a po cestě nás zapřísahá - když nás zastaví policía, vezu vás zadarmo jen jako stopaře, jo? Za takovýho popovážení totiž místním hrozí nějaký strašlilvý trest.

Ranní čekání na busík.

Busík do Santa Clary

A Plymouth co nás vezl nakonec.



Tak to byl Remedios, jak z tý písničky od Vypsaný Fixy - Papírová Hyena. Ta mi taky zní v hlavě na Kubě ještě pár dní.

pátek 12. srpna 2016

Kuba - Caibarién, Cayo Ensenachos a delfinárium

Ze Santa Clary jedeme tentokrát samostatným taxi, zeleným Chevy opět z roku 1954, kterej má ovšem zatmavený skla a uvnitř má KLIMATIZACI. To mě přivede na myšlenku, že se žádnejch vylepšovacích investic do Kořkovozu nemusím obávat


Chevy 1954 s klimatizací!


Jedeme do Caibariénu, coby základny pro ostrovy Cayo Santa Maria. Bydlet by se dalo i přímo na ostrově, ale to pouze v resortových hotelích, a to mi jednak nevoní, jednak to není kubánský a taky zbytečně drahý. Takže Caibarién, coby autentický kubánský městečko skoro nedotčený turismem. Když tam poprvé přijedem, trochu mě zasáhne ta na první pohled viditelná chudoba. Většina města jsou přízemní domečky bez oken jenom s otočnými okenicemi. Sem tam narazíme na 5ti patrový panelák, který tam chátrá od prvního dne svěho dostavění. Opadaná omítka, pár oken zatlučených... no není to pěknej pohled.

Caibarién - předměstí

Na fňukání nad osudem ale není čas. Čeká nás Jájin velký sen - políbit delfína a počkat, jestli se z něj nestane lepší princ, než jsem já. A tak rychle vyházime věci z toho vychytanýho auta, zabalíme plavečky a jedem. Z Caibariénu je to 40km po silnici, která vede po uměle vytvořeném náspu obklopeeném mořem z obou stran. Když je modrá obloha a voda odráží modrou, už samotná cesta je super zážitek.


"Most" na Cayo Santa María

Dorazíme do delfinária na začátku ostrova Cayo Ensenachos, hupsnem do plaveček a slezem si na rampu, kde nás čekají interakce s delfínem. Jája je na vrcholu blaha a já se taky moc těším. S námi na platformě stojí cvičitel a třímá kyblíček s půlkama ryb, který delfín bude dostávat za odměnu. Pro začátek nás cvičitel nechá si ho (toho delfína) pohladit po hřbetě a bříšku, ukáže nám, jak defín umí dávat "high five", jak rychle plave, jak umí vyskočit 3 metry nad hladinu a plácnout sebou zpátky do vody, no je to bomba. Pak se nastaví na pusu a Jája si konečně vyzkouší, že lepší princové než já prostě neexistujou. Pak ale přijde ještě něco, v co jsem ani nedoufal. Plavání s delfínem! Delfín se otočí břichem vzhůru, já se ho chytím a za ploutve a obkroužíme spolu pořádný a rychlý kolečko, je to krásnej pocit se vlnit spolu s ním!! To byla opravdu zajímavá a zážitková část výletu, i když jsou tihle delfíni takový moc vycvičení a málo přirození.

Jájina vysněná interakce s delfínem.

Všichni spokojení dojedem zase zpátky do casa particular. Tam se pomalu zabalíme, že se půjdeme plácnout na Caibariénskou pláž. Máme totiž pocit, že pláže budou kolem celé Kuby vypadat tak, jako byla ta na Playa Girón, běloskvoucí písek a světle modré moře.
Je to procházka na takových 20 minut. Když tam dorazíme, je jasný, že tahle pláž je využívaná témeř výhradně místníma. Písek nebyl zdaleka tak bílý, všude se válelo docela dost odpadků, vyflusaných jader z mamonsíu a sem tam nějakej šutr. Bylo docela dost narváno. Ale tak co, já má radost, že zažívám něco hezkýho autentickýho s místníma. Vezmu si šnorchl a po několika stech metrech to vzdám, protože voda je kalná a nazelenalá, sem tam v ní plavou jen trsy trávy a není vidět nic. Užijem si to ale jinak. Ještě notnou dobu tam sedíme, píšem deníčky a pozorujem místní. Ti popjíjejí koktejly z kelímků, jako vždycky, a působí ohromě šťastně a bezstarostně, to mi udělá děsnou radost! Úplně to kontrastuje s tím pocitem bezmoci, kterej jsem měl ve městě.

Pláž v Caibariénu, o hodně autentičtější zážitek než ty turistický resorty.

Tady byli Kubánci tuze šťastní...


Zanedlouho nás taky popadne hlad, a tak vylezeme po schodech kolem opuštěného betonového komplexu, hlučí tam spousta lidí a je to slyšet až na pláž, tak tam určitě něco bude. Narazíme na několikero stánků, převážně se smaženými kuřaty, suchými krekry a churros. Zvolíme právě kreky a churros (takový smažený těsto obalený v cukru, co známe z Argentiny od Lucci). Tahle svačina se platila z pessos nacionales, takže nás přišla asi tak na 8Kč. Všechno to zblajznem hned na schodech. To zas byl lokální zážitek.

Stánky se smaženými kuřaty, churros a jinými laskominami.


Když pak ještě chvíli sedíme na pláži místních a rozjímáme, Jája básní o tom, že by chtěla místní podarovat něčím z toho, co pro ně z Čech přivezla. V jedu chvíli zahlídnu takový dvě maličký holčičky hrající si na dunách písku. To jsou to adeptky na lipo, a už jim ho nesu. Povídám: "Quieres algo de la Republica Checa?" holčička se začervená a řekne, že ne. Pak ale zvědavost vyhraje a paklíček si obě vezmou. Vypadá to, že si na něm děsně smlsnou, protože ho dlabají po jednom a každou chvíli se vracejí pro další nášup. Jája si pak vyhlídne nějakou maminku od rodiny a dá jí náušnice a halenku. "Regalos de la Republica Checa!"