sobota 15. února 2014

Stubai snowboarding po dlouhé době

... a byl únor. A Lucci s Tominem iniciovali jezdící výlet nach Oestereich. Od mého posledního ježdění tomu bylo už skoro rok, takže jsem nabízenou příležitost chytil všemi deseti.


All star gruppe


V Praze jsme fikaně naložili jezdící výbavu do Simonky/Myšpulína (těch dvou nový oř) a vesele se ve čtvrteční ráno prokodrcali až k Brennerskemu průsmyku do obce Neustift in Stubaital, kdež se nacházel náš bezvový apartmán.

Bez cementu :)


Leider to píšu s dlouhým dvou měsíčním odstupem, takže už se mi v hlavě objevují jen střípky.
Krásnej prostornej apartmán a zahájení svijanama. Procházka po okolí, okukování sousedních velikánů a extatická pocitovka při pomyšlení na tu nekonečně báječnou jízdu, která nás čeká následující den. V údolí jen hromady ztěžklého mokrého sněhu, což mi přinášelo trochu starostí o to, jak to bude vypadat nahoře.

Následující den jsme se teda vykvápli pěkně brzy (na první lano i se snídaňkou), naložili se do kárek a odhoblovali těch cca 10 km k lanovce. Už v tu ranní hodinu nás sice zabrzdila kolona, ale adrenalinový nadšení mi vskutku nemohla snížit.

Manžestrrr



Stubai Tal je krásný vysoko položený středisko, kde ani v tak sněhově mizernejch letech, jako je 2014, není o to bílý štěstí nouze. Lanovka, kterou jedeme hore, má dvě naproti sobě umístěné sedačky, a tak na sebe můžeme dělat vopičky, a zároveň sledovat ty sexy zasněžený vrcholky kolem. Červená kabinka nás vyveze do asi 2100 mnm a je naprostý azúro. Ještě krátká rozcvička, zatímco si ženská část osazenstva odskakuje, a pak už jenom cvak cvak do vázání a ten vzrušující pocit z manžestrového sešupu po krásně široký červený. I bez tréninku se to na takovým povrchu dá postavit báječně na hranu a zažít tak nikdy nekončící zakrojeni do sjezdovky, akorát na poloměr prkna. Toho pocitu se asi nikdy nenabažím, ačkoliv mi poslední dobou wake na vodě začal být bližší. Po cestě dolů na sobě pozoruju, že ten řezanej backside už nějak není, co býval. No neva! Aspoň Máme zase prostor pro zlepšování! Červená dvojka se kroutí dolů a udržuje si šířku. To je bezva, a tak se to dá nakrásně rozjet. Jen dole je uzoučká, a tak si taky smýknu, snad si toho nikdo nevšimne ;-)

Počasí ne zrovna k zahození.


Jako další poměrně intensííív zážitek se mi tam vynořuje následující držkopád. Kravím si tak obloučkem na okraji poměrně uzoučký sjezdovky, vedle níž to jde kolmo dolu poměrně rozrytým hlubokým sněhem. Jak tak přijíždím k Jáje, která stojí nakraji té uzoučky, maličko mi to nevyjde s obloukem a já s vahou naprosto nevhodně na přední noze přepadnu přes rantlík. A tak se kutálím... a kutálím... hlava, prkno, hlava, prkno střídavě zabořený do sněhu a nějak to nemůžu zastavit. Když se tak asi po třech kotrmelcích posbírám, odfouknu si půl kila sněhu z xichtu a chechtám se, až se za břicho popadám, to sem se zase předved :-))

Sem tam větřík

Večer popíjíme pivečka a rumíky, ale s o hodně menší intenzitou než na silvestra, ať se nám ta první lana daří i nadále.

Stubaital teda MAXIMÁLNĚ k doporučení.!

sobota 8. února 2014

Pečení frgálů a Beskydy

A tak nastal onen moment,  kdy jsme vyrazili za Jájobabičkou na zkušenou v pečení frgálů neboli vdolků, jak je nazývá ona sama.

Ranní přípravu od osmi jsem nestihl, neb jsem místo toho cvičil. Už při cvičení jsem ale naslouchal, jak se ty kvasinky mají dát jedině do vlažného mléka,  nikdy do studeného.  Každou chvíli jsem z vedlejší místnosti slyšel překrásným valašským přízvukem " tož víš, já tam té mùky hodím nějak od oka, ale ty tam dej tak 20 deka" :). Když jsem se dostavil do kuchyně, těsto už kynulo v teplejším obýváku.  Ehm, teplejší by tedy byl býval byl, kdybych od vstávání tamtéž nevětral  ;-).

Babička s Jájou džganí!



Tak, těsto už nakynulo a jde se na před pečící přípravu. Babička utrhla kus těsta a prstíčky roztahávala do krajů kulatého plechu. Pak se do válení dala Jája a šlo jí to stejně dobře. O mém pokusu  nelze tvrdit totéž :-). Jakmile jsem si rozvalování (džganí místním jazykem) zkusil já, okamžitě se mi nalepilo na prsty a ne a ne se pustit. To si musíte namočit ruce, doplní babička.  Poté to jde už celkem snadno. Následuje plnící fáze, hrušková povidla, mák a tvaroh, řáďácká vrstva a šup s tím na pár minut do trouby. Pak už jen pomazat kraje máslem, celej frgál přelejt rumem a je hotovo. 


Hotofka!



Po obědě pak procházka na paseky na Plzeň . Do kopečka se nám šlape dobře, když máme takovej hezkej  a ušlechtilej cíl ;-). Sluníčko se tak nějak chvílemi schovává za lesem a jen tak sem tam na nás vykukuje. Do mě to úplně vrhá pocit vznešenýho letního večera (a to je březen), bomba! Ani ne za hodinku dorazíme do zminenyho lokálu u Svrčinů. Pan domácí nás zase začal ukecavat na něco z grilu, ale my v tu chvíli byli přisosaný k Plzni. Nakonec z toho bylo aspoň jedno koleno pro ochutnání všemi. Cestou domů nám pak do nosu jarně voněl les a obloha byla ještě něco mezi šerem a modrem. Bylo to překrásný a za srdce chytající. 

Beskydský březnový sluníčko.



V neděli ještě jednou tradiční trasu horem z pržna okolo Holáňů a Svrčinů s bonusovým ukončením průchodem lesa. Po celou cestu zase různý vůně - lesová, jarní, čerstvě travnatá, žůžo! Někde ve třech čtvrtinách jsme narazili na strom, jenž byl zrovna opilováván několika stovkami včel. U toho když človík chvíli postál, měl pocit, že vzlétá helikoptéra nebo možná něco většího.

U babičky nás pak čekala 6 hodin pečená kachna a Bernard, no není to ráj?:-)

Ještě zcela jiná kapitola to je, když dojde na zblajznutí napečených frgálů. Ohromující silná hrušková chuť z povidel, pak po jazyku pohladí jahořklý mák a plejádu chutí dokončí jeden fantastickej tvarohovej. Při každým soustu poloviční extáze a nekonečný nadšení.


Ale hlavní, co z tohohle víkendu vím je, že .... PETRKLÍČE JSOU ŽLUTÝ!