Eskalátor začínal v deset, ale po telefonu jsme byli upozorněni, že bude spousta lidí, tak ať přijdem včas. To jsme taky udělali a taxme tam stepovali už od čtvrt na deset. Aspoň byl čas na okukování plakátů s programem. Nakonc jsme byli asi poslední, který tam pustili, páč vevnitř už se tlačkaly hromady a hromay lidí.
Eskalátor samotnej se odehrával na podiu, který ylo stylizovaný do vzhledu perónu na Andělu. Dokonce v jeho zadní části měli domnělej eskalátor, po němž erci mezi jednotlivými dějstvími jezdili nahoru a dolů. Hra neměla souvislej příběh, ale spíš izolovaný volně ložený tématický úseky věnující se tomu, co se děje vevnitř v lidech, kteří se sejdou na jednom perónu. Hra byla částečně improvizovaná a plná náznaků. Některý byly dostatečně jednoduchý, takže je i barbaři jako my dva s Jájou mohli pochopit. Bylo jich tam ale taky spoustu, který jsem nerozklíčoval. Dost nezřídka ta hra ukazovala na lidský nebo možný český slabý stránky, který nám zasahujou do života a někdy ho až moc říděj.
Typická scénka: dámička se slovensky ptá jiné dámičky: "Něviete ako sa dostanem na Václavské Námestie?", odpověd: "Česky!". Dál se tam objevuje nevraživost vůči všemu neznámýmu, efekt přihlížení, bezcílný otravování a jiný bežný věci, se kterejma se každej z nás každej den potkává v metru. Celý ale podaný humoristickou formou, takže navenek k smíchu, vevnitř smutný. Podtitulek "Každej v sobě máme svýho outsidera" na to celkem sedí.
Po divadle se konala debata s herci, a ta mi odkryla spoustu odkazů a věcí, který mi ve hře samotný nedávaly smysl. Z herců vypadlo, že zadáním byla pouze témata a že jistá část je improvizovaná. Jakmile jde o nějaký experimentálnější divadlo, potřebuju berličky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat