Únětická dvanáctka (nejenom pivíčko!)

Bylo zamračené ráno a společně s dvěma spoluběžkyněmi a jednou "roztleskávačkou" jsem nastupoval do 355ky kousek za rohem od Dejvický (v Evropské se místo aut prohánějí zbíječky a opravuje se prej strop metra). Do busu s námi nastoupily i další skupinky vypadající na to, že si jedou zaběhat do Únětic. Podle nich jsme tedy vystoupili u Obecního úřadu a doptali se na cestu. Bylo tam odsud asi 200m :).

Dvůr pivovaru už byl vyklizen a liduprázdný (bylo teprve 10:00 a registrace probíhaly až do 11:30). V pivoarské stodole už bylo nachystané občerstvení, a tak jsme tak posedávali, a drbali to, jak to asi neuběhneme. Na závod se nakonec přihlásilo přes 170 účastníků. Já dostal číslo 125.

Deset minut před závodem začalo pršet. Asi 5min na to přišel jeden z organizátorů a vyhlásil základní informace o trati. "Poběžíte 6 a 12 km (jedno, resp. 2 kola). Trať obsahuje dva kopce. První je blátivý a strmý. Při prvním kole ho poběží tak maximlně 15 z vás. Při druhém kole tak 3. Cesta je vesměs lesem a přes pole a je z 99% blátivá." V tu chvíli jsem (asi stejně jako většina ostatních) měl pocit, že nás jen trochu straší do startu, abychom byli trochu víc napjatí. 

Po kilometru jsem pochopil, že počáteční proslov byl řečen podle pravdy. Pod prvním kopcem se utvořila fronta jak na banány, neb nebylo možné vzhůru postupovat zrovna rychle. Po asi tak 20s jsem začal vyšlapovat i já a poprvé jsem zakusil, zač je v Úněticích bláto. Byl to dost strmý kopeček (převýšení kolem 100m), cesta se táhla lesem a byla dokonale uklouzaná od běžců přede mnou. Každý třetí krok byl provázen sklouznutím o metr dolů a výrazným zápolením s vlastní rovnováhou. 

Zřejmě první kolo, někde uprostřed trasy (klídečkovej úsek).

Když jsem kopeček vyšlapal (spíše rychlou turistickou chůzí, než během), začal jsem toho mít pomalu plný brejle (ačkoliv jsem běžel v čočkách :) ). Následovaly pole, louky, lesy a tak třetina z nich byla stejně klouzavě veselá jako úsek prvního kopce. Tělo mi po cestě dávalo signály ve formě zkracování a prodlužování dechu, podle toho, jestli jsem si mohl dovolit zrychlit nebo spíš ubrat.

Když jsem doběhl první kolo, měl jsem pocit, že by mi to tak akorát stačilo :). Zabahněnej jsme byl od hlavy k patě, zvlášť díky dlaním, které dostaly bahnivé pokrytí, když mi pomáhaly neklouzat do kopce 1. Když jsem proběhl cílem prvního kola, trochu energie mi dodalo povzbuzování přihlížejících. Na kolo druhé už svítilo sluníčko, takže se aspoň rozjasnily výhledy, které vršek prvního kopce skýtal.

Druhé kolo už bylo pomalejší a unavenějš, ale protože už jem věděl, co mě čeká, mohl jsem si líp rozložit síly a šetřit je na soustředění na bahnivých klouzačkách. Tam, kde to neklouzalo sem si pak mohl načuchávat vůně lesa celkově se tak v týhle zrychlený procházce psychicky podpořit.

Na konci trasy byl příjemný seběh dolů, a to už jsem teda sfuněl s jazykem na vestě. Posledních 200 metrů mě zalil extatickej pocit, že už za chvíli proběhnu cílovou čárou a naleju tam jedny správnou únětickou 12ku. Cílem jsem proběhl v čase 1:21, což mě v pořadí vrhlo někam do druhé třětiny v zúčastněných. Můj cíl, to aspoň doběhnout, byl tedy splněn.

A ty dvanáctky pak byly 3, a jen zasyšely!

Spoluběžkyně a roztleskávačka :)