Tadaaa! Byl pátek večer, a já si přebíral krátkej neopren a wakeboard od milý dámičky za barem ve Stráži. Obdržel jsem nějakej jinej než minule, ale čert ví, jestli se třeba lišil tvarem nebo obrázkem.
A pak to zase přišlo, krůček po krůčku. Zavázat si botičky ve vázání a pořádně je utáhnout hlavně vepředu, aby pak při naklánění na hranu prkno poslouchalo. Je pátek, takže se nečeká žádná fronta a můžu si dohopsat rovnou na pestrobarevnou startovací plochu. Hopsání jde poněkud hůř než na snowboardu, páč prkno je kratší a míň pružný.
Tady by bejvala byla fotka, kdyby nejaka bejvala byla.
Pak přikrčit na zadní nohu (v mým případě pravou), asi tak 80 procenty a sledovat chytku, jak se řítí k rohu, kde zachytne mý lano. Když je tak pět metrů daleko, zatnout všechny svaly a pokusit se o stabilitu. Deska šplouchne o vodu a už to jede. Jak na tom prkně stojím nestabilně, pořád se nějak cuká.
Postupně přicházím na ty správný postupy. Je nesmysl snažit se zatáčet ramenama, jako na sněhovym prkně, stačí jenom pružit v kolenou a nahybat se ze strany na stranu. Fošna pak dělá epesní obloučky a jezdec se tak může bez starostí dotýkat vodní hladiny volnou rukou. Je to energizující moment k nepopsání!!!!
Zatáčky se levou nohou dopředu vyjížděj celkem v pohodě. Jedinej zádrhel je najetí za bojku, která určuje místo, v němž by se jezdec měl pomalu točit. Ta je totiž docela hoooodně vpravo a oblouček vpravo (teda na frontside) znamená naklánět se na přední hranu a zároveň se držet lana, který je v tu chvíli natažený za zády. No, to musim ještě ladit.
Samo sebou se i v pokročilý fázi tu a tam ráda zasekne přední hrana. Následuje žuchanec s propláchnutím nosu, úst, očí a podobných míst, který nemaj rády vodu. To k tomu ale patří!
Když jsem tak propláchnutej šlapal jemným bahýnkem směrem ke startu, všimnul jsem si, že jeden z těch borců dává v průběhu nejdelší rovinky odpočinout rukám tím, že si dá hrazdičku mezi nohama dozadu, na způsob lyžarskýho vleku v zimě. Po několika krkolomnejch pokusech se zdařilo i u mě, a je to skutečně boží relax za jízdy.
Další krok, k němuž jsem se odhodlal, je přetočeníá směru jízdy z levý nohy na pravou (switch). První dva pokusy skončily nastříkáním odletující vody do očí (děsně příjemný!), ale kupodivu ne pádem. Teď už to přecvaknout jde, ale pravou dopředu mě jímá příšerná nejistota, taxi moc netroufám :)
Tak snad ještě stihnu pákrát brázdit do konce sezóny. Držme si palce!
Žádné komentáře:
Okomentovat