Orlický hory I. - Velká deštná, Šerlich, Vrchmezí

... a dlouho očekávanej víkend byl tady. Vyrazili jsme směr Deštné v Orlických horách, kdež jsme hodlali odstartovat. Ze zdravotního důvodu nám vypadla důležitá kolegačka, a taxme neměli nikoho, kdo by vylepšoval vzhled našeho výletního týmu. Ten se nakonec zestával jen ze mě a Balázse.

Vytyčená trasa. Na dva dny trochu slabý.

Cesta byla v oukeji. Brali jsme stopaře a byla s nima celkem legrace. V Hradci jsme si kolem desátý neodpustili zastávku na kafčo a namířili přímo do Cafe Knihomol, který nám dooporučil první stopař. Po chvíli hledání jsme se před Knihomolem ocitli a všude okolo se motali lidi v hezkejch postarších hábitech. "31.8. a 1.9. zavřeno z důvodu natáčení historického filmu" stálo na cedulce na dveřích Knihomolu. Rázem mi všichni ti nastrojenci okolo přestali být sympatičtí :). Kroužili jsme tak kolem a hledali náhradu. Nakonec to dopadlona jedničku. Objevili jsme totiž Kavárnu Boromeum, která nám poskytla presso z čerstvě mletýho Kolumbijskýho kafe a byla to ouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu! děsná zážitkovka. Takyže se stavíme až pojedem domu! Cestou k autu nás do nosu trkla ještě výrobna čokolády. Ten Hradec se mi začíná líbit, pomyslel jsem si.

Kafe v Hradci - Boromerum.

V Deštném jsme udělali jednu malou chybu. Před výšlapemna Velkou Deštnou se nechali ukecat falešnejma hladovejma signálama těla a nacpali do sebe česnečku a smažák, potažmo těstovinky. Aby toho nebylo málo, ještě jsme to zalili pivkem. No, nemohlo to dopadnout jinak, když byla ta hospoška jménem Na Staré cestě tak krásná! Šlapalo se pak příšerně - jakmile se na trase začala krajina zdvihat vzhůru, každej krok mi byl zatěžko. Trvalo dobrou čtvrtinku trasy, než jsem se z toho vylízal.

Startovací hospoška Na Staré Cestě.

Vytyčená trasa nás vedla nahoru dolů, takže o zahřátí nebyla nouze. Po cestě jsme potkali svatbu v kostele Sv. Matouše. Kostelík si tam stojí tak sám nad okolními loukami a očividně dlouho chátral. Je na něm základní rekonstrukce z posledních let a vevnitř série fotografií z dob minulých a několik řádek o smutným historickym vývoji v regionu. Svatebčani všude okolo kostelíku každopádně slušeli.

Sv. Matouš, kostelík se svatbou.

Kousek od vrcholkiu Velký Deštný

Vršek Velký Deštný byl, jak už to na českých horách bývá, placatej. Vedla přes něj asfaltka a vedle ní se krčil břízky, jiný listnáče i jehličnáče.Výhledů bylo poskrovnu, rozbušený srdíčko z vejšlapu za to ovšem stálo. Cesta dál se mírně svažovala ve svým asfaltovým rytmu, její intentzita byla teda o hooodně decetnější než stoupající cesta z druhej strany.

Msarykova chata na Šerlichu, naše spása!

Po další cca hodince jsme dorazili na Šerlich. Přivítala nás tmavá mračna, a tak jsme rychle odpískali podširákovou možnost a ubytovali se na Masarykově chatě. Chata má přijemný správce a obsluhu a správnej horskej styl - dřevěnej interíér, hovící křesla na chodbách a palandy. Moc se mi tam líbilo!

S mračnama nad hlavou žádnej širák.

Večer na pivko dorazila Iviii, rodilá Orličanka, kteoru jsem poznal na Islandu. Juch! Už to bylo pěknejch pár měsíců, co jsme se neviděli. Byl to moc příjemnej večer nad několika kousky Primátora, aka náchodského pivního skvostu.

Nedělní ráno. Lehká kocovinková otupělost. Pohled z okna: Lesy okolo Šerlichu jsou zahalený v mlze. Mrak obkroužil Šerlich. Bylo krásnejch 11 stupňů a do našeho deseti-lůžkovýho pokoje se po krůčkách vkrádal čertvej vzduch. Jakž takž jsme zapakovali, zblajzli yummy dortík od Ivčiný maminky a vyrazili po hřebeni směr Šerlich (vrcholek), Bukačka, Polomský kopec a Vrchmezí. Procházka to byla po příjemný cestě, žádný moc kopečky, a taxme si ani moc nezatopili. Cestu pořád obalovala mlha a okolním vrchům a lesům to dodávalo překrásnou zdrsnělou atmosféru.

Ranní výhled z okna Masarykovy chaty na Šerlichu.

Po nějaký cca hodince a půl jsme dorazili na Vrchmezí. Iví večer předtím zmiňovala, že po cestě jsou úžasný výhledy. Inu, výhled jsme měli do mlhy, taky dobrý :). Vršek Vrchmezí je takovej vymýcenej plácek, z něhož patrně žádnej výhled není. Aspoň se jako turisti dozvíme, že si tam kdysi vyšlápnul Josef II. Člověk si hned připadá víc aristokraticky, haha :). Vršek Vrchmezí se nachází ještě na český straně, ale taky trochu na polský. Potkali jsme tam polskej páreček a vyzkoušeli si česko-polskou konverzaci. Řečeno bylo cca 20 slov a nebejt rukou a nohou, myslím, že pochopeno by nebylo zhola nic ;). Chvíli jsme se ještě na vrcholku Vrchmezí pokoušeli o panoramatickou fotku a pak pomalu ťapali dolů.

To změnilo můj život! Vrchmezí.

Panoráma na vršku Vrchmezí. Když mě to s tou mlhou přijde fakt dobrý!

A co se nestalo, mlha se rozprchla! Takže ješě než se cesta začala seriózně svažovat, měli jsme pár krásnejch výhledů do orlický krajiny. Možná by to nebylo bejvalo špatný, kdyby sluníčko svítilo celou dobu :).

Rozjasníno!!!

A pak začalo klesání. To obecně nepadá do favorizovanejch částí mejch výletovejch cest. Bolej z toho totiž nožičky :-) . A tak jsme šli, pěkně po žlutý s tím, že se později napojíme na modrou. Malinko jsme se ponořili do konverzace, až se dostavila nejistota. "Viděls někde žlutou?" ptá se Balazs. "Žádnej stress, na tu narazíme, žádná vodbočka tam nebyla", povídám já. No, a tak šlapeme dál, až došlapeme někam na červenou -  a to je špáátněěěěě. Čelem vzad a dva kiláčky zpátky. Tam se objeví nenápadná žlutá šipečka, ukazující do zarostlý cesty, která se na původní napojuje ve skoro 180ti stupňovým úhlu. K neuvěření! :)

Cesta dolů. Bez Mráčků.

Pak se potkáme modrou a po ní se klušeme směrem na zelenou, neboli  Bunkrovku, jak nám včera řekla Ivka. Celou cestu do Deštného nás provázejí malé bunkry - řopíky, postavené v předvečer zabrání Sudet s nadějí, že se Němcům budeme bránit. Obrana se, jak víme, nakonec nekonala, a tak byly Sudety schlamstnuty bez odporu a řopíky zůstaly nevyužité. Těžko říct, jestli by bylo lepší se k tomu tehdá postavit čelem, to mi hlavou vrtá už léta.

Řopík, jestlipak ho na tom obrázku poznáš?

V Deštným ještě jednu dobrou gulášovku v bufáčku, u nějž jsme parkovali (ouuu, ta přišla k chuti!), zalejt kofčou a domů! Teda... skoro... domů. Ještě e přece musíme stavit na tom dobrým kafi v Hradci!