Přivítání v Torontu

Inu, přišel moment, na který jsem se dlouho těšil - přílet do Toronta. Let byl únavný, ale jak známo, s červeným vínem se dá zvládnout všechno :)

Bylo před čtvrou hodinou odpoledne EST a já už byl přes dvanáct hodin na cestě. Kanadští pohraničníci mi otiskli jakýsi papír o deklaracích a během chvíle jsem byl u Border Officera, který mi měl vystavit vízum Working Holidays. Byl znuděnej a jen se zeptal "Do you know how long should your permit be valid for?". Poté mi vytiskl kýžený pracovní povolení a přidrátoval mi ho do pasu. Žádný zjišťování toho, kolik mám na účtu peněz nebo jaký mám pojištění. Popřál mi good luck a zamumlal něco jako, že se mám zastavit v první nebo druhý kóji napravo, že mi tam dají SIN number (identifikační číslo pro komunikaci úřady). Tam se mě už jen zeptaj na rodný příjmení matky a otce a je vymalováno.

Kufry tam na mě naštěstí ještě čekají. Popolezu teda do letištní haly a sháním se busu číslo 7. Neobezřetně se zeptám uklízečů s dlouhým arabským vousem, a ty na mě spustějí takovou hatmatilkou, že rozumím tak každý čtvrtý slovo. Když se podruhý ujišťuju, co že to ten chlápek říkal, shrne to asi takto: "oh, you don't speak much english..." :)) pěkně mi to začíná.

Když jsem si představil, jak bych se torontskou hromadkou přepravoval s těma 50ti kg, co táhnu za sebou, na zádech a ramenou, radši jsem si připlatil $20 a dojel si vlakem bez přestupu do centra. Vlak mě vyhodil na Union Station, odkud to k Honzovi a Luci bylo cca 15 minut chůze. Jakmile se vlak začal blížit svojí poslední stanici, začaly se kolem objevovat výškové budovy, jejichž vršky se nořily do mlhy/mraků. To jsem teda z okýnka celkem poulil oči, ikdyž už byla tma. Ono se jim ne nadarmo říká mrakodrapy :).

První pohledy po vystoupení z vlaku z letiště.

Cestou z Union Station do John street jdu kolem CBC a zalíbí se mi, že konečně na vlastní oči vidím producenta všech těch pocastů, co mi vyhrávaly v uších při běhu ve Stromovce.

Honza s Luci (moji milí hostitelé prvních dvou dnů) bydlejí v centru, ve dvacátým patře nad hlavní kinovou scénou Toronta. Jejich obývák má prosklenou stěnu a poskytuje nepopsatelnej výhled na okolní ohromníky. To když jsem spatřil, k vypouleným očím ještě přibylo oněmění.

Takovej výhled z okna z vlastního bytu by mě stál hodiny a hodiny zírání.

Večer mě Luci vzala do Town Crier Pubu - setmělého lidmi narvaného baru, kde mají na čepu snad miliardu různých ležáků a svrchně kvašených skvostů. Zatímco si Luci popíjela z tradice svojí Plzeň, já jsem do sebe nalámal dvě Canadian Pale Ale a bylo by faaajn :)

Ještě jednou, trochu líp nasvícený :)

Inu, nezačíná mi to špatně, ten kanadskej zážitek :)