Ferrata: Rotwand a Masare, Carezza, Italia

Rotwand a Massare, tak ese jmenují dvě ferraty dostupné z městečka Carezza. Na tomhle městečku se dá dobře demonstrovat dvoujazyčnost bolzanského-trentského regionu. Den předem jsme čučeli do mapy a snažili se najít, co nám to ten ošlehaný horal ve ferratovém centru v Canazei doporučil, když jsme se ho zeptali na Ferratu do kruhu pro pokročilé začátečníky. Ten pán byl Ital, a tak trochu trvalo, než jsme našli jeho Carezza, o němž v této sovislosti mluvil. V mapě bylo totiž označeno německým jménem Karersee, a to nám jaksi na první pohled nesecvaklo. Stejně tak tomu je se všemožnými názvy měst, jídel aj. Pro německy mluvící je tedy trentino/bolzano velice pohodlná lokalita. Spousta lidí tu ale mluví rovněž anglicky, takže jsem se s němčinou nemusel potýkat (moc).

Ale zpátky k ferratovýmu výletu. Bylo relativně brzký ráno (něco z levý strany k osmý hodině) a my už naprásknuti snídaňkou vyráželi. Netrvalo to z Canazei ani 20 minut, a už jsme brzdili na Parkeggio pod lanovkou v Carezza. Jen co jsme otevřeli autodveře, zaslechli jsme českej hovor. Pocházel z autobusu plného Ferratistů ze Středočeskýho kraje. S těmi jsme se rozhodně do fronty na ferratu stavět nechtěli, takže šup, ferratový sety a helmičky do ruky a rychle na lanovku než autobus posvačí :)

Paolina bar a UNO ESPRESSO POR FAVORE!

Na konci lanovky nás uvítala Riffugio Paolina (chata/bar). Inu, to si žádá o presso, hej? To jsem do sebe naklopil po místním způsobu asi za  deset sekund a už jsme ťapali po vrstevnicový cestičce směrem na Passo Vajollon. Po vrstevnici se ale cesta nevlekla  moc dlouho. Asi po 400 m začala strmě vzhůru stoupat. Bohužel jsme v tu dobu viděli dost vysoko nahoru, a tak nás každý zadýchaný krok dosti vysiloval. Poháněni představou fronty z českýho autobusu jsme  pořádně spěchali, a tak jsme začali míjet nejrůznejší skupinky horskejch lezců. Cesta se klikatila pět metrů vpravo, pět metrů vlevo, což značilo, že stoupáme kolmo na vrstevnice. Na dohled od Passa Vajolon nás uvítala vrstva večnýho sněhu (mám pocit, že snad za celé léto neroztaje protože tam ve výšce bezmála 3000m leží věčně ve stínu) a prvních několik lan. Ty lana byla spíš pro efekt, protože kameny, po nichž se vedle lan hopsalo byly pěkně plochý a nebylo z nich kam ani jak spadnout. Strmé stoupání zužujícím se průzorem trvalo dalších cca 10min, až se před námi objevila plošinka zalitá sluncem - Passo Vajolon a nedostižnej výhled na okolní zlenající se, popř. bělajíí se vrcholky - Rosengarten spitze, Marmolada, Col Bel, Sas da le Doudesc, Sas Aut, Pessmeda, Poppekanzel, aj.

A šplhej.!

K tomu nám po pravý ruce začínala Ferrata, a táhla se strmě vzhůru na Roda del Vael. Inu, začali jsme stoupat. Ferrata vedla úzkými hřebenovými skalisky směrem k vrcholku a sluníčko sálalo a sálalo, takže propocení zarezervovaný a šetři vodou. Dohrabavší se na vrcholek Roda jsme měli tu čest si potřást rukou s obřím železným křížem (jak je ve zdejším kraji zvykem), ten byl ale tentokrát vyplněn kameny a měl tak ještě mohutnější atmosféru než jeho bezkamenní kolegové. Krom kříže se tam motaly taky jednotky až desítky Ferratistů, ale že jsme nechtěli seděl přímo pod křížem, nemuseli jsme sedět ani nikomu na klíně.

Vrcholek.

Tím jsme tedy měli za sebou Ferratu Rodwand. Musím říct, že byla celkem dětská. Následovala cesta z Roda dolů. A jak víme, cesty dolů jsou vždycky o něco pomalejší a bolestivější, zvlášť pro přední stranu stehen :). Tak jsme se dolů spíš sunuli, než šli a zanedlouho nás opět uvítala lana. Jupíííí! Tentokrát ale na cestě dolů, nejupí! Tak cesta dolů pokračovala přes okraj srázu po kremlích a následovalo výzvové kolmé stoupání nahoru  - rovněž po kremlích). Zbytek ferraty už byl ve znamení "jedou jsi dole jednou nahoře", ale mnohé z úseků byly více než veselé, takže se mírně pokročilý začátečník vůbec nemůže nudit :)

Jupaidyyyyyyy!

Pro mě osobně nejzajímavější část Rotwand a Masare ferraty byla část poslední (při cestě směrem od Vajolonu). Ta obsahovala kousek cesty nad srázem do zatáčky a potom kolmé stoupání pomocí kramlí a kolíků, Juhuhuuuuuuuuuuu!

Vidíš tam ty ferratisty?

Už daleko před posledním výstupem nám došla voda. Každej doušek jsem považoval za vrchol extáze. Na posledním vršku hřebenu jsme dožvejkali poslední jabko, ještě jednou okoukli všechno okolní sexy vrcholky, a šmajdali pomalu dolů na VODU a spritz. Na zmíněných dvou ferratách se nám podařilo přejí celý hřeben této jižní části pohoří Rosengarten a já bych řekl, že to byla fajnová tečka za celým výletem a možná i za mýma dovolenýma v roce 2013 vůbec.

No nedali byste si říct?