Ferrata Del Finanzieri, Trentino, Italia

Finanzieri je Ferrata umístěná na vrcholku jménem Colac. Colac se tyčí do výše 2715 metrů a je jednou z dominant Canazei a okolních obcí. Nutno podotknout, že by se našinci chtělo Colac přečíst jako "Kolak", jak nás ale upozornila paní domu v Garni Eden, italsky je to "Kolač" :-D. Dostat se na něj dá nejlépe z obce Alba, z níž vede lanovka. Chodící nadšenci si na Colac mohou vyrazit také pěšky, pak už jim ale na Ferratu nemusí zbýt energie :o). My jsme nadšenci pro šlapání jenom částeční, a tak jsme ani neváhali nad užitím lanovky. Pěšky jsme si ale naplánovali cestu zpět. To přináší ušetření 20 eur za dvě osoby zpátky lanovkou (jednosměrná stojí 8.90 na jednoho). Jestli nám to stálo za to, je na zvážení :). 

Výhled ze sedla na konci lanovky - okolí Colac

Inu, zakoupili jsme lístečky a počkali si na samostatnou kabinku (bylo asi 9 hodin ráno). Už samotná cesta lanovkou je zážitek. S každým dalším metrem, o který lanovka stoupá jsou vidět nové a nové vrcholky, které jsou v údolí skryty. Všechny nově objevené skály září bíle s lehkým nádechem žluté. Nadšencům pro masivy srdce zaplesá. Cesta trvá asi 10minut. Nahoře nás uvítá zelenající se rozložená planina s místy roztroušenými domečky, místy se pofklaující krávou a jinými veselostmi. Už už by se chtělo vydat se směr ferrata, ale pozooor, nemáme naplatlaný obličejíky krémem a to by nám horský sluníčko asi pěkně zatopilo. A ježto je mazání aktivitka na dlouho, spojíme to s něčím příjemným - due espresso! - v chatičce napravo od lanovky. Ta má na zahrádce vymazlený polstrovaný sedačky a těm samozřejmě neodoláme. První srk pressa a rozkoší vám naběhne husí kůže. Druhý srk a celý svět dostává živější barvy, třetí srk (a konec kafe) a hlavou vám začne znít vaše oblíbená píseň (u mě Damien Rice - Volcanoes). Čas vyrazit.

Decentní začátek.

Jdeme po šipkách nazvaných Via Ferrata Finanzieri, nejdřive dolů na planinku, kolem jezírka, lehce do kopečka, a končí travnatá plocha, začínají skály. A cesta je obepnutá ocelovými lany. Woohoo! Nasadíme teda sedáky, připnem karabinku a začínáme se škrábat nahoru. Ferrata (jako každá) se dá lézt buďto s přidržováním se lana, anebo  přidržováním se skal (a lanem se jen jistit sedákem a karabinou). Druhý popsaný způsob je složitější, za to ale mnohonásobně zábavnější. Pak vám musí záležet na každém výstupku ve skále a tvoříte si těžkotonážně intimní vztah s každým výčnělkem, za nějž se dá zachytit. Postupně po cestě ale dochází síly, a tak si přestáváte výčnělků všímat a pomáháte si lanem. A to se nedělá! :) Ferrata pokračuje strmě vzhůru a je docela vzdušná, což přináší příjemnou nervozitu. Výstup je poměrně vyčerpávající, ale skutečně těžkých úseků je poskrovnu. Jedním z nich může být žebřík s převisem, u jehož zlézání jsem si vážně nebyl jist ničím :).

A šplhááámmééééé.

Po cca 3 hodinách se vyšplháme do sedla, které nám odkryje výhled na celé krásné údolí lemované horami na druhé straně skály. Rázem jsem zapomněl na všechny útrapy po cestě, a jen se s otevřenou hubou kochal. Zbývalo dalších asi 50 výškových metrů na absolutní vrchol. S jazyky na vestě jsme se doplazili i tam, a pak notnou půlhodinku jen sledovali okolní vršky v okruhu desítek kilometrů.

Panoramizovaný výhled z vršku

Posléze nastala cesta dolů. Vršek zajištěný lanem, což ale nijak dvakrát nepomáhá, pokud se ho vyloženě nechcete chytat. Podklad byl klouzající štěrk, takže jsme měli co dělat, abychom se nesunuli rychleji, než by bylo zdrávo. Speciální opatrnost bylo třeba věnovat tomu, aby nám od cesty neodlétávalo kamení, které by pak mohlo zranit ferratisty pod námi. Po několika stovkách metrů lanové jištění skončilo a cesta pokračovala mezi klečí a travnatými plochami cik cak. Problém byl v tom, že na ní byl pořád štěrk, a ten pekelně klouzal. Další cca 3 hodiny jsme tedy věnovali sestupu, párkrát se na něm natáhli a úplně si odrovnali brzdící stehenní svaly na cestu zkopce. Už nikdy cestu dolů celou! Viva la lanovky a radši do kopce! Na konci  sestupu (pořád ale 100 výškových metrů nad Albou) jsme narazili na občerstvení. Vzhledem k tomu, že nám voda došla už nahoře na vršku to byl pocit podobný fata morganě. Jako speciální plus jsem považoval, že se slečna číšnice při našem příchodu opalovala před občerstvením v podprsence :), nebránil bych se, kdyby toho na sobě měla ještě míň.

Jeden výhled na Marmoladu na cestě dolů

Tak jsme tedy absolvovali 500 výškových metrů nahoru a asi 1000 dolů. Večer jsme byli rozlámaní jako už dlouho ne :). Blahoooooooooooo!