Radůstky.

středa 9. dubna 2014

Post Bellum a Příběhy

... a tak plynul čas a já jsem na Radiožurnálu postupně zaznamenával, že existuje něco jako Příběhy 20. století, tedy pořad, v němž sou zhmotněny vzpomínky pamětníků napříč dvacátým stoletím. Každý z Příběhů je věnován jedné osobě, která o dění minulého století měla co říci. Nejčastěji se jednalo o popis zkušeností z druhé světové války, koncentračních táborů nebo třeba padesátých let. Jak jsem postupně Příběhy začínal poslouchat, vždycky se mi zatajil dech nad tím, jací hrdinové (většinou) v Příbězích vystupují. Taktéž se mi často rozjasnila temná mlha, kterou jsem obvykle v dané části dějin měl. Často jsem si také vzpomněl na paní Šlegerovou, která nás učila češtinu na Arabárně, a nezřídka kdy nám opakovala "Národ, který nezná svoji historii, je nucen prožít si ji znovu." A to mi v hlavě znovu a znovu drnčelo při poslechu každého z Příběhů.

Jednoho dne jsem se tedy rozhoupal a dospěl k závěru, že něco jako Příběhy je hodno finanční podpory. Zahledal jsem tedy na internetu a zjistil, že zpracováváním vzpomínek pamětníků se zabývá sdružení Post Bellum (z lat. Po Válce). Post Bellum má svůj Klub přátel, kteří pravidelně posílají větší či menší finanční příspěvek na činnost organizace. A to je přesně ono, stal jsem se jedním z nich. A od té doby pravidelně emailem dostávám informace o nově zpracovaných a vysílaných příbězích, a sem tam na nějakou společnou akci.

Logo Post Bellum (zdroj: www.postbellum.cz)

Dělá mi v životě hroznou radost, že existuje skupina dobrovolníků, kteří mluví se seniory, kteří toho hodně zažili. Pomáhá to tak nám, všem okolním smrtelníkům, si zapamatovat historii a nezopakovat si ji znovu.

Na závěr ještě jedno motto, které práci Post Bellum vystihuje:
„Vyprávíme příběhy, na které se zapomnělo nebo se na ně mělo zapomenout. I české dějiny mají své hrdiny a zbabělce, temná období i chvíle velkých činů.“

Tipy na všechno možný:

Post Bellum - skupina nadšenců, kteří mapují nači historii jinak než formálními historickými metodami. Jsou to báječní lidé a já jsem jim velice vděčen.

http://www.postbellum.cz/

Příběhy 20. století - příběhy vznikající při práci lidí z post bellum. Na začátku je rozhovor s pamětníkem. Ten je následně sestříhán a doplněn o historické souvilosti. Ve finální podobně jej můžete slyšet například na ČRo Plus v neděli ve 20:00 nebo na Radiožurnálu v sobotu ve 21:05.

Nechápu, proč zmizely Příběhy z hlavního vysílacího času v neděli Radiožurnálu :(
http://www.rozhlas.cz/plus/porady/_porad/3115

úterý 8. dubna 2014

Zlepšování řidičských schopností

Inu, Kořkovůz před nějakým časem začal otáčkově kolísat. V servisu řekli, že mu nejde nastavit škrtící klapka, a že by to chtělo jinou (5000 Kč), taxem zapátral na netu a koupil jsem jetou za 4 kilča (snad zafunguje). A pak přišla ta veselá část, a sice odvézt Kořkovůz do servisu do Čimic. To se zdá jako hračka, ale ne pokud jedeš autem, který chcipá kdykoliv sundáš nohu z plynu :-). V mém případě také každé chcípnutí provází značná neochota znovu nastartovat.

Takže je 7.15 a já nasedám v Muchovce pod stromem, který rozkvetl (super!) a zasvinil mi tak celej vůz (míň super!). Když dojedeme na křižovatku s Pod Kaštany, chcípne poprvé, pak ještě dvakrát v Korunovační a jednou na křižovatce s M. Horákové. Tak jsem usoudil, že budu udržovat motor na tisíci otáčkách nohou na pedálu plynu kdykoliv bude zařazen neutrál. Tak se snažím to nějak vymyslet, jak zároveň s plynem šlapat na brzdu. Předchozí zkušenost velí, že sešlápnutí brzy levou nohou je vždycky prudký a nebezpečný nejen pro obyvatele vozu (hlavou málem rozbitý čelní sklo), ale i pro okolní účastníky provozu (prudké zastavení téměř na místě). A tak tak projíždím Veletržní a trénuju jemné přibrždění levou nohou.

Když se to konečně naučím, zaseknou mě šraňky v Holešovicích. Tak si tak držím nohu na plynu, aby K-vůz neskomiral, a čekám... a čekám... čekám. Po 10 min si říkám "Aha, asi víc vlaků za sebou". Po 20ti min už nepochybuju, že se šraňky jen tak nezvednou. Moje rozhodování o pokračování v tu chvíli nebylo zrovna jednoduchý, páč jsem tušil, že pokus o otočení by mohl skončit chcípnutím a následující startování by pak už nemuselo být nejšťastnější. Takže jsem celkem dlouho frontoval. Nakonec jsem si ale dodal odvahy a jal se to namířit do protisměru a pak přes výstaviště. Dojedu tak ke vchodu na Matějskou a z dálky už mě volá zákaz vjezdu. Stejnou ulici zároveň projíždí PČR. Takže další otočka do protisměru, tentokrát s nešikovně přišláplou brzdou levačkou, čili opět brzdím lavou o přední sklo. Nezbývá než jít hrkat přes beznadějně plnou Argentinskou.

Jedna taková společná, leč archivní.

Tam mě potkají další 3 chcípy. Při třetím už to vypadá k nenastartování. Průběžně si cvičím svojí schopnost přibržďovat levou, a už to ani moc nedrká (v koloně na Argentinský). Když teda posléze dojedu do servisu do Čimic, setřu z čela studený pot a cítím se jak mistr v ježdění v autech 15let+.

Není nad to, používat pěkně odleželé vozy!

pondělí 7. dubna 2014

Kafka 24 (DD)

A zas do Dejvickýho, jupijajou, tentokrát jako svátkodárek a sice na novou inscenaci jménem Kafka ´24.

Zcela výjimečně bez běhu pěkně na čas (asi proto, že sem se cestou z práce nestačil ani stavit doma), pročež jsme v horní divadelní kavárně stačili zbouchnout ještě malý Únětice, mňáámy.

Ale ke hře samotné... V hlavních rolích D. Novotný a L.Krobotová hrají od samého začátku s velkou mimickou intenzitou. Slova rozvíjejího se vztahu mezi Dorou a Franzem dopadají těžce a nabírají na intenzitě. Procházíme tak spolu s nimi úseky z Kafkova života poskládanými ze spisů jeho vlastních a také jemu blízkých lidí, jako je Max Brod.

Časově se pohybujeme někde mezi léty 1923 a 1943. Z děje je vidět dosti z Kafkových vnitřních dějů a síla jeho prožívání. Pomocí jednotlivých krátkých scén lze poznat, jak zásadní pro něj jeho nová Doro je, ale také jak striktně odděluje vztahovou a sexuální rovinu. Přímým protikladem v tomto ohledu je mu jeho přítel Max, který naopak v sexuálním pojetí vidí hlavní smysl vztahů.

Franz s Doro (zdroj: www.dejvickedivadlo.cz)

Kafka v noci projevuje potřebu naprostého ticha, aby se mohl soustředit na psaní, Doro se o něj stará, avšak na noc vždy odchází. Jak se u něj projevuje rozvíjející se tuberkulóza, pomalu chřadne, a poslední část života tráví ve společnosti lékařů (k nimž má odpor) a v sanatoriích. Touží po vzduchu a slunci. Ačkoliv mu prognózy dávají už jen poskrovnu času na dožití, žije plnými doušky, jak se dá.

Rozervaná spisovatelova duše, citlivé vnímání a pozadí nemoci na scénu vrhá dosti smutný podtón, ikdyž to herci Dejvického tu a tam podpoří nějakým přiostřeným vtípkem.

Inu, to byl teda zase kousek, líbilo!

Tipy na všechno možný:

Dejvické divadlo: fantastická divadelní scéna kousek pod Kulaťákem. Všechna představení, kterýá jsem viděl, měla svůj osobitý náboj. Někdy je k interpretaci potřeba program, ale to není vůbec na škodu! Bohužel není tak snadné se dostat k lískům.

Kavárna Dejvického divadla: maličká, roztomilá hospoško kavárna s možností vytánout si drinka ven (uvnitř často plno). Nejrozmazlenější Únětice.

sobota 5. dubna 2014

Vííííídeň Sousedská

... a najednou je duben a s tím naše sousedovská týmbuildingovačka s Markem a Olí do Vídně. V pátek v práci trochu stressík s odchodem, a tak neodjiždíme na čas. Naši sousedíci jsou naštěstí kliďasové, takže s opožděným odjezdem kein problem. Marek to pak frčí svým novým Rapidem na Jihlavu, Znojmo a pak po okreskách přes odporné předhraničí Hatě. Jája už předtm říkala, že to tam není žádnej Roman-tyčka.Ten bordelově-outletovej komplex, kterej na mě vykouk, je fakt příšerná šaškárna a mezi poli působí jak pěst na oko.

Za dalších pár desítek minut už projíždíme živoucíma ulicema Vídně a parkujeme někde v úzkých uličkách jakési přistěhovalecké čtvrti. Čeká nás recepční uvítání v hostelu Ruthensteiner, na němž Marek dojedná preavizovanou 50% slevu, a tak máme bydlení celkem za hubičku. Hostel má pěkný společenský lounge, kde posedávají skupinky a vládne tam čilá mezinárodní atmosféra. Po ubytování nám to teda nedá a okoštujem jednoho Ottu Kringera, aneb místní (prej-že) maloprodukční pivko. Je to sice s podivem (při návyku na českou pivní tradici, ale Otta je víc než pitelnej, jahůůůůůů!! Když nám ve dvanáct zavřou bar, naklopíme tam ještě zbývající Svijany a Chotěboře...

Otta Kringer na místě!

První den je pak veskrze chodící. Z hostelu po ránu rovnou do Schoenbrunnu, kde absolvujeme prohlídku vnitřku s na uchu přiloženým utrženým sluchátkem, který nám česky říká, co ten Franz Josef I. byl za zvíře. Trochu si tak osvěžim ochablou paměť a dovzim se pár veselostí. Například to, že František Josef vstával už před pátou ráno. Taky bych to chtěl umět :). Velkou favoritou se mi stala Sisi jakožto sprotovkyně a cestovatelka, čeřící vody tehdejší težkopádné národní elitě. Po vnitřku ještě párktát klapnout foťákem a vyběhnout si nahoru ke Glorietě, kde si Franz Josef dával snídaně a večeře :). U něj jsem viděl pár soch, které vypadaly jako římští vojáci, avšak bez tváří a bez nohou. Zatím jsem nezjistil, k čemu se ta alegorie váže :)

Výhled na Glorietu (Schoenbrunn)

Ten zajímavý římský voják

Langsam walk zpátky na hostel, krátkej relaax a pak couračka přes Marienhilfer Strasse na Hofburg, kterejžto je taky moc hezkej. Očumovali jsme pak ještě parlament a místní parky a pomalu se těšili na první kávičku. Párkrát mě napadlo, že ja ta Vídeň pěkně parkovatá a že by se tu taky možná dalo žít :). Pár nadšených poledů na Stefans dom a už šup šup nějaký luxusní alternativní a milý cafééééé. Za tím účelem jsem na Google mapách našel Café Neko s plusovými hodnoceními, takže jsme ji vzali útokem. A byla to bomba volba. Lehce setmělý, ale světlnounce stylizovaný prostor, kolem něhož jsou rozestavěny nejrůznější překážky pro 4 kočičí obyvatelky, které se tam volně prohánějí mezi hosty a nezřídka kdy jsou centrem pozornosti. Kafčo tam bylo správný malý a silný, jen mi v něm chyběl ten nakyslej přídech. Celkově ale nepopsatelně inspirativní klídečková atmosféra, a tak díky, g mapy. Po káviččce pak už jen zmrzlinka a pomalá šouračka domů po Marienhilfer Strasse. Pěkný ušmajdání po tom dni. Večer obligátní pivíčka a nejrůznější alkoholický polemizování, docela zábavička :)

Café Neko

Nedělní cycling

Neděli jsme pak odstartovali přijemnou snídaňkou z ještě teplý housky v hostelu, půjčením kol a projížďce k dunaji. To bylo hezký osvěžení, páč chození už bylo fakt dost. U Dunaje jsem zírali na jeho věčnou šířku a nechali si unášet myšlenky po proudu. Hnedka na druhé straně, než odkud jsme přijeli, se tyčil asi 30ti patrový věžák s hrozně zajímavými architektonickými prvky. V nějakym z těch hodrních pater bych klíííďo pár měsíců pracoval :)). Pak ještě projížďka po bank a návštěva Schwarzenberg café na řáďáckej Sacher. A ten teda byl, s nimimem marmelády, ale maximem čokolády v extra silný krustě.

Sacher torte jako farewell...

Podtrženo, sečteno, Vienna POSITIVE!