Byl to začátek října a všude po Praze i okolo se válela solidní mlha. Vystoupivše ve Všenorech jsme si povyběhli do místního kopečka a mlha zůstala dole. Naskytl se nám tak horní pohled na inverzi, kterej na mě vždycky působí, jak kdyby ta oblast pode mnou byla náhle zatopená mořem.
Čáááaaáááuuu, mráčky dole. |
Co bylo naprosto k nepospání byly jednak ty barvičky (zvlášť to, jak ladí červené listí se žlutým, zeleným a modrou oblohou) a jednak fantaskní podzimní vůně, kterou vydávají žloutnoucí listy, když se do nich opírá sluníčko.
Zvláštní a krásnou atmosféru mají huštější části listnatého lesa, když do nich zavane vítr. Začnou se z nich v tu chvíli snášet listy svým padajícím způsobem a vypadá to, jako by sněžilo takovýma těma velkýma vločkama, které letí k zemi jen tak houpavě.
Aj lajk podzim. |
kopce nam zatopily hodne :)
OdpovědětVymazatJsi šťastnej člověk, umíš si krásně vychutnávat přírodu a to se mi líbí. Z těch tvých zážitků vím, že ti nevadí zamlženo, někdy i deštivo, že to má pro tebe taky svůj půvab. Taky se strašně ráda kochám.
OdpovědětVymazat