... a tak bylo úterý večer. Čas pro odjezd do bazénu. Naskočím tak do super luxusního nejlepšího auta na světě (čti kořkovozu) a jedu směr Šutka. Zatímco mi rozmrzá okno, projíždím Pod Kaštany a třetí rukou šteluju rádio. Na Čro s mikrofonem za sportem, hmm, to ne. Už už se chystám pustit si na cdčku airlock, ale ještě z plezíru cvaknu na rádio 1. Slyším nějakej známej hlas, překrásnou dlouho neslyšenou píseň a ještě v korunovační nevím, kdo to je. Přeskočí další song, mně projede slastnej mráz po zádech a uvědomím si, že na mě z rádia zpívá nedostižná Zuzana Navarová. Aha, to je CD nonstop (pořad na r1)! Hudba je to překrásná píseň za písní jeden flák lepší než druhej. Mám Okamžitě nejlepší večer na světě! Radio na plný pecky a prozpěvuju si až do Kobylis, kde produkce akorát končí. Ještě že mě v Holeškách zdržel ten vlak na přejezdu, říkám si :-)
úterý 26. listopadu 2013
neděle 24. listopadu 2013
Babiččina Husa !!!
Přišel svatej Martin 2013 a babočka nás pozvala na svatomartinskou husu. Jako vždy v babiččině kuchyni se mi málem, dělaly boule za ušima, jak to bylo dobrý. Dostali jsme zdravou střední porci, a tak bylo pokrmů asi pět chodů. Jedna lepší luxusnost než druhá. Tak se s váma podělim aspoň o obrázek :)
Co vidíte na obrázku je husa, dva druhy zelí, bramoborový a karlovarský (?) knedlíčky, bramborový placky a šoulet. Před tím tam byla ještě bájová políffčička Kaldoun, babiččiny upečený křupavý jednohubky, jednohubky se slaninou a melounem, mňaminky!
Yummmyyyyyyy!!!
 |
| Babiččina svatomartinská husa. Nepřekonatelný toto! |
Co vidíte na obrázku je husa, dva druhy zelí, bramoborový a karlovarský (?) knedlíčky, bramborový placky a šoulet. Před tím tam byla ještě bájová políffčička Kaldoun, babiččiny upečený křupavý jednohubky, jednohubky se slaninou a melounem, mňaminky!
Yummmyyyyyyy!!!
Předzimní výlet na Sněžku.
Nějak se tehdy ke konci listopadu nebo začátku prosince podivuhodně dobře vybral, a taxme nalodili Jájovůz a vyrazili na Sněžku. Píšu to s velkým odstupem, takže jen několik málo písmenek, ale za to víc obrázků.
Už od parkoviště Jája tvrdila, že uuuuurčitě jdeme špatně, že ta modrá přece vede tam a tam. Inu, ne že bych na Sněžku šel přes Obřák už asi postodvacátýosmý.
Na konci obřáku těsně před stoupáním jsme měli natipovanou Boudu Pod Sněžkou, kde nás pro začátek naložili výborným espressem a ještě lepším lívancem s borůvkovým žahourem. Druhý jmenovaný by tak boží, že musel proběhnout dvakráte :)
Pak známé dusání do svahu, sluníčko chvílema prosvicuje lesík a vedle nás se začíná rozprostírat Studniční. Oba funíme a hezky z nás leje. Zlatý merino! Poslední úsek nahoru na vrchol od polský boudy je nádherně uklouzanej, takže turistě letící dolů jaksi nemají čím brzdit :), my nahoru teda taky moc ne :). Nahoře pak pár výhledů, a dva extra drahý čaje, ale že bylo pod nulou a větrno, rychle jsme se celkem vydali na cestu dolů.
Pak klasika přes Luční a odpornej zvedající se pahorek k pomníku obětem války. Na výrovce sváča a dolů už spíš jen kutálení přes Modrej důl.
Moc pěkný!
Už od parkoviště Jája tvrdila, že uuuuurčitě jdeme špatně, že ta modrá přece vede tam a tam. Inu, ne že bych na Sněžku šel přes Obřák už asi postodvacátýosmý.
 |
| Výhled na Studniční přes důl. |
Na konci obřáku těsně před stoupáním jsme měli natipovanou Boudu Pod Sněžkou, kde nás pro začátek naložili výborným espressem a ještě lepším lívancem s borůvkovým žahourem. Druhý jmenovaný by tak boží, že musel proběhnout dvakráte :)
 |
| Ten lívanec s tím žahourem, Pod Sněžkou |
 |
| stoupání, yummy! |
Pak známé dusání do svahu, sluníčko chvílema prosvicuje lesík a vedle nás se začíná rozprostírat Studniční. Oba funíme a hezky z nás leje. Zlatý merino! Poslední úsek nahoru na vrchol od polský boudy je nádherně uklouzanej, takže turistě letící dolů jaksi nemají čím brzdit :), my nahoru teda taky moc ne :). Nahoře pak pár výhledů, a dva extra drahý čaje, ale že bylo pod nulou a větrno, rychle jsme se celkem vydali na cestu dolů.
 |
| Uklouzanej poslední sněžkovej úsek |
 |
| Vrcholek Sněžky, zmrzlej na kost. |
Pak klasika přes Luční a odpornej zvedající se pahorek k pomníku obětem války. Na výrovce sváča a dolů už spíš jen kutálení přes Modrej důl.
 |
| Sněžka focená od Luční boudy. |
Moc pěkný!
Racek - Dejvický divadlo
... a protože je Jája nejlepší, tak zase jednou sehnala lístky do Dejvickýho. Tentokrát na Čechovova racka.
Lehce poučeni z předchozích nezdarů (doběhnutí do Divadla v Řeznické, s jazykem na vestě a propocenym saku) jsme tentokrát cestu z tramvaje brali pouze rychlochůzí, nikoliv závodním během. Do hlediště jsme se vnořili, když ještě ani nezvonili potřetí.
Kulisy jako vždy překrásný. Na podiu jedna místnost, dvoje skládací dveře a asi miliarda obrazů. Postupně se objevuje několik postav a začínají své dialogy. To bude zase bezva představení!
Nejdříve se objeví učitel Semjon Medvěděv a snaží se sbalit Mášu. Dále do místnosti vtrhne Kosťa Treplev a začne připravovat na improvizované představení jeho vlastní hry, které organizuje pro svou matku, jež co nevidět přijede z města. To se zanedlouho stane a začíná se motat pletenec zakoukaných vztahů mezi takřka všemi účastníky. Učitel zbožnuje Mášu, ta zbožnuje Kosťu, ten zbožňuje Ninu (dcera místního boháče), kterou zároveň zbožňuje i místní lékař, jehož zbožňuje Pavlína (žena správce statku).
Společně s matkou Kosti (Irinou Arkadinovou) přijede i spisovatel (Boris Trigorin). Ten se do vztahového pletence vloží zamotáním hlavy mladé Nině a tím je všechno zkomplikovaný až za hory. Dialogy se točí a navozujou atmosféru komedie, postavy samotný mají ale žití dost zpustlý, až z toho na mě dejchá něco neveselýho.
"Na břehu jezera žije mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero, jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, sptří ji, a nemaji nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka..."
Jedna z hlavních postav - Nina - racka vnímá jako symbol volnosti a svobody. Touží dělat herečku, a tak se na popud Trigorina utrhne od rodiny a jde do velkého světa. Obraz racka, který od začátku v místnosti visel na zdi při jedné z nešťastných milostných scén dojde k úhoně, což kopíruje životní vývoj Niny ve velkém světě.
Jak jsem se dočetl z černobíle laděného programu (který jsme si od dob Mefista začali s Jájou pořizovat), příběh Racka provázely značné potíže, ať už ze strany tahání se Antona Pavloviče s moskevskými dramaturgy nebo stran jeho zdraví autora.
Herci:
Bylo pro mě hrozně dobrý vidět takovouhle klasiku. Mrzí mě jenom trochu, že sám bez pročtení programu nepochopím všechny smyslové linky, který si tam autor vmyslel. Asi to bude chtít delší divadelně diváckou zkušenost.
Lehce poučeni z předchozích nezdarů (doběhnutí do Divadla v Řeznické, s jazykem na vestě a propocenym saku) jsme tentokrát cestu z tramvaje brali pouze rychlochůzí, nikoliv závodním během. Do hlediště jsme se vnořili, když ještě ani nezvonili potřetí.
Kulisy jako vždy překrásný. Na podiu jedna místnost, dvoje skládací dveře a asi miliarda obrazů. Postupně se objevuje několik postav a začínají své dialogy. To bude zase bezva představení!
Nejdříve se objeví učitel Semjon Medvěděv a snaží se sbalit Mášu. Dále do místnosti vtrhne Kosťa Treplev a začne připravovat na improvizované představení jeho vlastní hry, které organizuje pro svou matku, jež co nevidět přijede z města. To se zanedlouho stane a začíná se motat pletenec zakoukaných vztahů mezi takřka všemi účastníky. Učitel zbožnuje Mášu, ta zbožnuje Kosťu, ten zbožňuje Ninu (dcera místního boháče), kterou zároveň zbožňuje i místní lékař, jehož zbožňuje Pavlína (žena správce statku).
 |
| Jedna z prvních scén Racka (zleva V. Neužil, L. Krobotová, K. Melíšková, D. Novotný, Z. Žádníková, M. Krobot, P. Šimčík) |
Společně s matkou Kosti (Irinou Arkadinovou) přijede i spisovatel (Boris Trigorin). Ten se do vztahového pletence vloží zamotáním hlavy mladé Nině a tím je všechno zkomplikovaný až za hory. Dialogy se točí a navozujou atmosféru komedie, postavy samotný mají ale žití dost zpustlý, až z toho na mě dejchá něco neveselýho.
"Na břehu jezera žije mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero, jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, sptří ji, a nemaji nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka..."
Jedna z hlavních postav - Nina - racka vnímá jako symbol volnosti a svobody. Touží dělat herečku, a tak se na popud Trigorina utrhne od rodiny a jde do velkého světa. Obraz racka, který od začátku v místnosti visel na zdi při jedné z nešťastných milostných scén dojde k úhoně, což kopíruje životní vývoj Niny ve velkém světě.
Jak jsem se dočetl z černobíle laděného programu (který jsme si od dob Mefista začali s Jájou pořizovat), příběh Racka provázely značné potíže, ať už ze strany tahání se Antona Pavloviče s moskevskými dramaturgy nebo stran jeho zdraví autora.
 |
| Racek v moskevském uměleckém divadle (cca 1898), zdroj: wikipedia |
Herci:
- Irina Arkadinová, herečka - Klára Melíšková
- Konstantin Treplev, její syn - Jaroslav Plesl
- Petr Sorin, její bratr - Miroslav Krobot
- Boris Trigorin, spisovatel - Ivan Trojan
- Nina Zárečná - Veronika Kubařová
- Šamrajev, správce Sorinova domu - Pavel Šimčík
- Pavlína, jeho žena - Zdeňka Žádníková
- Máša, jejich dcera - Lenka Krobotová
- Jevgenij Dorn, lékař - David Novotný
- Semjon Medvěděnko, učitel - Václav Neužil
Bylo pro mě hrozně dobrý vidět takovouhle klasiku. Mrzí mě jenom trochu, že sám bez pročtení programu nepochopím všechny smyslové linky, který si tam autor vmyslel. Asi to bude chtít delší divadelně diváckou zkušenost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)