Winnipeg - Brána do prérií (den 1)

První zastávkou na mém objevování napříč Kanadou byl Winnipeg. Je to hlavní město provincie Manitoba, obklopený nekonečnými pláněmi bez jediného pahorku. Je mu přezdíváno Brána do prérií a nebo taky Tam kde začíná západ... no, posuďte sami dle obrázků a mapy....

Winnipeg, Brána na západ, přesně v prostředku

Tak jo. Je lehce po devátý, já vylézám poprvé z vlaku The Canadian na neznámé nádraží kam sem tam prosvicuje ranní sluníčko. Jsem trochu nervózní, protože mám bydlet přes Couchsurfing a od mého hostitele jsem ještě neslyšel... Nonic, tak ještě fotku s hezkou quebečankou z vlaku a jde se objevovat!

Zpříjemnění výstupu z vlaku díky závazku s Balazsem že se na každý zastávce vyfotím s nějakou canadian princess.

Vyloudám se teda z nádraží a hned u vchodu mě zaujme zeleň promenády Broadway, která má zmínku o svobodě nebo boji za lidská práva na každým kroku. Tu zmínka o first nations (indiánech), tam socha Mahátmy Ghándího... Celý tohle korzo vede k Muzeu Lidských Práv, obrovský moderní budově, která siluetou i obsahem vévodí Winnpegu a jeho dění. Říkám si, že je to dobře, pořádně poukázat na to, jak tady Evropani utlačovali (a do jisté míry pořád utlačují) indiány jen kvůli tomu, že jinak vypadají a mají jiné zvyky.

Promenáda Broadway zasvěcená lidským právům.

Návštěva toho muzea mě uvede do uvažování o svých vlastních pohledech na věc. Shlédl jsem, jak příchozí Evropani indiánům zakázali tančit pow wow (jejich tradiční taneční ceremonie) a jak ještě v dnešní době indiánské ženy mizí bez vyšetřování... a napadlo mě že to je asi podobný způsobu, jak se my doma chováme k cikánům, i jakým způsobem přemýšlíme o muslimech. O muzeu lidských práv se snad rozepíšu ve větším detailu, to by se sem ale nevešlo.

Umění připomínající zmizelé indiánské ženy, po nichž se nikdo neobtěžoval pátrat.

Pomníček dělníkům na kanadské železnici. Většina z nich byla z Číny a říká se, že každý kilometr stál život jednoho dělníka.

Jak se tak procházím přes město, stočím to do The Forks (vidličky). Je to místo, kde se stékají dvě winipežské řeky (nebo jak se to skloňuje? winipegské?) - Red River a Assinboine River. "To muselo být tak důeležitý město při osídlování...", bleskne mi hlavou a už listuju v průvodci, abych si doplnil vzdělání o historii města. Voilá, tady to máme! Název Winnipeg byl složen ze slov kmene Cree pro kalnou vodu: win - nipuy. Město sloužilo jako centrální nákladní stanice pro obchod se bobřími kůžemi, které byly v celém devatenáctém stoleti největším businessem nově osídlené západní Kanady. Pak se ale postavil Panamský průplav a tak náhle vyrostl Vancouver jakožto přístav u moře.

Soutok řek Red River a Assinboine river, důležité místo pro založení města

Nedaleko soutoku řek také zahlédnu most poukazuující na historicky nejdůležitělšjí dopravní prostředek pro Kanadu - železnici. Křižuje celou zemi, vozily se v ní bobří kůže i noví imigranti, i zásobování pro celou západní Kanadu. Tím kontextem vzbuzuje monstrózní železniční most veliký respekt.

Železniční mosty v Kanadě mají úplně jiný kontext než v Evropě.

I zbytek dne procházím celé město a snažím se zorientovat v ulicích, které se ze středu města rozbíhají hvězdicovitě. To je pro Kanadu netypický, většina měst je vystavěná podle vzoru mřížky. Samo sebou párkrát ztratím. Zajímavý, hezký a zábavný mi přijde centrum a/nebo severní okraj centra, kterému se říká Exchange. Právě v Exchange probíhala směna komodit a všeho možného, co souviselo s obchodem západní Kanady. Tudíž je tam spousta starých skladů, nepoužívaných továren na bonbony, a to je prostě něco pro mě! Do bonbonový továrny jsem se pokoušel se nabourat, ale neměl jsem dost silné čelo.

The Exchange a staré skladové budovy

Stará továrna na bonbony co mě chytla za srdce.

Krásnou třešničkou je pro mě Osborne village, takové winnipegské předměstí, kde je to samej krámek s hudebními nástroji, nahrávkami, tu a tam posprejovaný divadlo, prostě taková ta omšelá čtvrť plná umění, miluju!

Osborne village, omšelá a umělecky krásná.

Osborne village

Málem mi tou dobou už upadnou nožičky po celodenním chození, tak zapadnu na burger, o kterým básní všichni na google maps. Jako prostírání pro burger mají v Osborne Village mapičku Winnipegu se všelijakou kulturou. Hmm... Já bych si zašel zatanocvat salsu.... tak chroustám informace z toho vesleýho prostírání, ale reference na tančírnu žádná. Zkusím to teda vylámat z obsluhy, která zrovna plácá nějakej megaburger za zvuku death metalu:
"Hele, buddy, nevíš náhodou, kde by se tady ve Winnipegu dala tancovat salsa?"
"Joj člověče to nevím. Ale počkej, mám kamaráda a ten ji myslím tančí, tak já mu zavolám" odvětí.
.... To je prostě kanadskej zákaznickej servis, není to boží?....
Nakonec se přihrne k mému stolečku a dá mi ochmataný papírek s názvem klubu - La Roca - "tam ti určitě něco takovýho zahrajou!" pošťouchne mě.
A mě poskočí srdce radostí! Tak to vypadá, že moje salsa umění nezheblo opuštěním Toronta!


A abych to už moc nenatahoval, jak to bylo večer bude až zase v dalším postu.