Yo.... Když jedeš vlakem něco jako 38hodin, tak zhruba do dvacátý čtvrtý hodiny máš docela slušnej přehled o životě , dětech a vášních většiny svejch spolucestujících... Aneb co sem se dozvěděl na trase Toronto - Winnipeg (první sekce mého trans Canada dobrodružství)...
První, se kterou jsem se rozhovořil byla Lorie, učitelka germanistky na York University v Torontu a velice zábavná dáma. Jede si tak z Toronta na svojí chatu, kterou si postavila před deseti lety v Malachi nedaleko Winnipegu. Taky pochází z Winnipegu, takže trasa z Winnipegu do Toronta je její celoživotní zkušeností. S učitelskou přesností se mnou posdílí užitečné informacee o vlaku i jednotlivý peprný historky. Takže se dozvím, že vlak má tzv. Dome car, čili vagon se zvýšeným a proskleným patrem. Z něj se dá pozorovat krásná Ontarijská a Britskokolumbická krajina. Dále taky to, že náš vláček zastavuje ve všech řiťkách v celým Severním Ontariu, protože dopravuje lidi tam kam nevedou žádný silnice. Oujéééé!
 |
| Trasa Toronto - Winipeg, jen pro představu. |
Lorie mi dále popovídá o tom, jak ve Winnipegu neměla dostatek příležitostí se rozvíjet a proto se posunula do Toronta, a že Winnipeg je nebezpečný město, kde se nemá chodit v noci po centru. No šmankote. Postěžuje si, též že skoro ve všech kanadských městech přebrali iniciiativu developeři výškových budov a jak postupně zmizely všechny autentický domečky, zakoutí a kulturní mista, hlavně ve Winnipegu a Edmontonu. Toronto dávala ještě a příklad jako město s pevnou občanskou inciativou, kde místa jako Kensington market snad nikdy tak úplně nezmizí.
Lorie je taky vtipná a nezastavitelná... Na tu svojí chatičku, na níž dojíždí zhrubba 34hodin vlakem si po jednotlivých prkýnkách dovezla tři muskoka židle velký jak kráva, který si pak poskládala na zápraží. Brzy brzičko bude ve svý chaloupce ( bez vody a elektriky ) mít svoje první kamínka. Oči jí úplně září, když mi o tom vypráví.
Mezi dalšími cestovateli potkám indicky vypadající rodinku, jejichž hezký mladý holky mluví kanadským přízvukem a ti starši s hodně hutným jakýmsi asijským. Po chvíli se dozvím, že to jsou bratři a sestry, který vyvezli babičku ze Srí Lanky na výlet do Winnipegu, naaajs.
V Dome car se rozkeccáme s Edale, chlápkem podle přízvuku taky odněkud z Asie. Nakonec z něj vypadne že přišel před šesti lety z Filipín a pracuje v BC jako pekař-cukrář a práce ho náramně baví. Byl v Torontu na návštěvě kamarádů a teď jede domů do British Columbia. Hmm, to je teda věc, mít kamarády ve stejný zemi, ale 3500km daleko.
Heheh, ale nejlepší ze všech je Andrew, chlápek z Ohio, který jede se svojí ženou dělat misioonářskou činnost do jedné z first nations rezervací v severním Ontariu. A tak se vyptávám dál, až z něj vypade, že je vlastně Amish... Jako Amiš nepoužívá benzín, ani žádný technologie. Teď jsem ho teda potkal na vlaku, který táhnou dvě obrovský lokomotivy, tak myslím, že Amish způsob života dodržují jen ve svojí komunitě. Žijou pro křesťanskýho boha a to se středověkými nástroji. Andrew mi taky poví o tom, jak žil nějakou dobu v Kentucky a jak jediný, co ho tam zachránilo a udrželo byla právě ta jejich komunita. Kdybychom tak všichni v Čechách dokázali svoje sourozence, kolegy, sousedy, spolucestující a vůbec kohokoliv chápat jako naší komunitu a nejeli jen na svým písečku, to bychom byli o tolik silnější národ.
Někde kousek od hranic mezi Ontario a Manitoba přistoupí Ken, starší to chlapík, který už svých 15 let důchodu žije na svojí chatě v Ottermere, uprostřed ničeho, a je tam tuze spokojen. Žil tam totiž už jeho táta, děda, praděda a dál.... Ken má u svojí chaty odposlouchávací technologii na železniční operátory viarail v Torontu, a tak dokáže hádnout jakejkoliv řítící se nákladní vlak v okolí 20mil. Vypadá že vlaky ho fascinujou a poví mi další důvod, proč pasažérské vlaky v Kanadě ustupují nákladním. To proto, že ten nákladní vlak by se nikdy na odstavnou kolej nevešel. Zatímco náš vláček má na délku něco kolem 1 míle (1.6km), ty nákladní mají až 2,5 míle (4km) a věttšinou 150 - 250 vagonů. Některý z nich mají jedu lokomotivu vpředu, jednu vzadu a jednu uprostřed.
Ken mi ještě povypráví o tom, jak před 30ti lety adoptovali indiánskou holčičku a jak jim před několika dny uchystala indiánskou ceremonii k jejích 40ti letému výročí svatby. Nejdřív mě potěší, že na některých místech takhle hezky funguje život mezi indiánskými a post-britskými jednotlivci. Po pár dnech se ale dál vzdělávám v kanadském přístupu k indiánům a zapochybuju, jestli holčička Kena náhodou nebyla adoptovaná kvůli Residential schools, nejhorší částí kanadsko-indiánské historie. O tom ale až v dalším postu.
Dík za čtení :) Nechce komentář, ať vím, jestli se líbí a jestli inspiruje.
Žádné komentáře:
Okomentovat