Saskatoon - Muzeum západního rozvoje a nějaká ta prozření

Dobíhá můj druhý den v centru Saskatchewanu a já se někde doslechnu, že na Broadway (nejlezčí a nejživější to ulici v celém Saskatoonu) je hospoda jménem Nosh, kde údajně mají bisonního burgera, tedy spojení staré a nové kanadské kuchyně. Většinou se o jídlo moc nezajímám, ale tohle mě  tedy chytne...



Bizoní burger vypadá dost podobně jako hovězí, ale má takovou zvěřinovou příchuť. Společnost mi dělá milá a přitažlivá Luciana, co do Kanady přišla z Brazílie za poznáním a dobrodružstvím. Kolik toho máme my všichni krátkodobí přivandrovalci v Kanadě společného, nezávisle na tom, jestli v Torontu nebo v Saskatoonu!!!

Bisoní burger a moje nová metalistická kamarádka

Ještě se spolu před půlnocí projdeme přes setmělé město, jež takhle tmavé vypadá jak úplně jiné město než které jsem toteď objevoval.

O kolik romatičtější je to město v noci!

Následující den mě čeká procházka do Muzea Západního Rozvoje, které se rozkládá na jih od Saskatoonu. Muzeum ukazuje, jak vypadal zdejší život v dobách, kdy se přes pláně začali prohánět namísto indiánů Evropané. Tady mi docvakne výraz "divoký západ" v plné parádě. Ti, co se sem vydali nazdařbůh přes moře a daleké plavby, to museli být nezastavitelní dobrodruzi. Co je proti tomu moje trapné přiletění,  nastěhování se do věžáku a nalezení práce v kanclu.

V první části muzea je naaranžovaná ulice Saskatoonu tak, jak vypadala v roce 1910. Stojí tam kočáry a ty nejstarší příklady aut a krámek vedle krámku (stejně jako na venkově napříč Kanadou dnes). Je tam Kovárna, věznice, potraviny s plechovkami, škola a samozřejmě banka, shodou okolností ta, pro kterou jsem v té době ještě před měsícem pracovat. To je mi ironie osudu.

Domeček stojící za černým kočárem - Bank fo Nova Scotia - můj poslední kanadský zaměstnavatel.

Ukázka z tehdejších potravin.

Druhá polovina muzea mi ovšem vyrazí dech. Je tam popsán příběh rodiny (matka, otec a dvě děti), která se na konci devatenáctého století sebere z Británie a vyrazí vstříc neznámým dobrodružstvím sem na relativní středo-západ Kanady. Je to příběh napsaný tak šikovně že netrvá ani mrknutí oka se do něj úplně vžít.

Otec se tedy sebere z Británie, aby se usadil na západě Kanady a zažídil svým dětem lepší život než má on sám. Jede napřed a jeho rodina ho následuje. Pro maminku samotnou cestující s dětmi je těch  8000 km zvladatelný stress, její děti to na ní ale nesmí poznat. A tak když se chlapeček cestou ve vlaku zeptá:
"Mami, co je to sněhová bouře?"
Ona odpoví: "Ale nic broučku, jen trocha sněhu".
A mě tady dojde, jakou sílu mají všechny matky na světě a jaké jsou to hrdinky.

Ještě jednou pro připomenutí - pozice Saskatoonu.

Rodinka vyobrazená na cestě Británíe - Saskatchewan

A tak si procházím druhou polovinu Muzea Západního Rozvoje a obdivuju všechny ty rodiny, co se prodrali oceánem za vidinou lepšího života, ne jako já jent ak pros srandu králíkům na rok a půl. Z toho všeho mi taky dojde, co mi chybělo ve většině mých dosavadních vztahů. Byla důvěra mojí partnerky v to, co podnikám já, alias ta drobná dobrodružství. Ne že bych si myslel, že všechny krachy jsou chybou mých exinek. Sám jsem mnohokrát nedodržel, co jsem slíbil. Tady mi ale došlo, že právě tohle je to, co ve svém následujícím vztahu chci dokázat. Splnit cokoliv řeknu, že slíbím a tím si vybudovat důvěru partnerky ve svoje taškařice.

Nový domov původních Britů, uprostřed placky zvané Saskatchewan.