Pre-dovča v Tatrách

Jest to tři měsíce do Argentiny. Ten 2014 takřka bez dovolených je takovej míň barevnej než bych ho chtěl.

A tak tři týdny dopředu zarezervujem penzion Zora v Tatranskej Lomnici. Aspoň na středa - neděle, když už je dovča vyspořená na něco jiného.

V úterý večer ještě pár rozjuchanejch pivíček s lidma z práce, šup dom, dobalit, ještě jedno pivko na cestu v Krkonošský a uaaaahaaa, už stojíme na peróně. Jemně zarostlej vlakovej šéfík nám bere lístky a dodá:
"ty vám vrátím ráno. Budete chtít kafe?"
Yaya: "No, jo, ale vzbuďte nás prosím dost dopředu před Popradem"
Vlakošéfík: "Žiádne strachy, to máte vypité za minutku."
Tak se nasoukáme do soukromýho spacího kumbálku (dobřes nám to Jájo vymyslela), a do několika málo minut jsem tuhlej.
Blik.
"Tady máte to kafe."
Luxusně bodne, když je něco kráce po šesté.


Pak přesun v Popradu - Vysoké Tatry, ve Studeném Potoce a o čtvrt na osm jsme v Lomnici. Převlíkačka do horskýho a v 8.34 sedíme na vlaku směr Starý Smokovec. Čeká nás prvních 1500 výškových metrů na Sladkovský Štít.
Úvodní cesta zlehka stoupající na Hrebienok nám ukazuje pustinu, která zbyla po orkánu 2004. Není to veselej pohled - kmeny zlomený jak sirky třeba ve dvoumetrové výšce, to musela být příšernost. Jak stoupáme výš, provází nás nezlámaný les s borůvčím, později zakrslé borovice, kleč po kolena, tráva, a pak už jen zelený mech na kamenech. Cesta na štít je dlouhá a báječná. Někde tak ve výšce 1500m se zvednou mraky a najednou vidíme pohledy na okolní vrcholky, ze kterých se mi tají dech. V takovejch krásnejch horách jsem už dlouho nebyl.
Ca 200m pod vrcholem nás mlha zabalí trochu hustěji a následně začne pršet jako z konve. Díky Jáje jsme měli pláštěnky, takže klídeček pohoda a šlapeme dál. Zanedlouho, když už kameny začnou hodně klouzat, uvidíme kříž na vrcholu. Doskáčem k němu a dotyk nám zahřeje dušičku. Pořád teda leje jako z konve a je vidět tak na 3 metry. Pro mě je to ale připomínka Biskupsfell přímo u Vatnajokullu na Islandu, a mám zase prostor pro představivost :).

První zvednutá mlha na cestě na Sladkovský štít

Ještě k tomu počásku - "Neexistuje špatného počasí, jenom špatného oblečení" řekl by Islanďák. A to si taky vyzkoušíme, že. V kraťáskách do hor - pěkně hovězí nápad. Trochu mi tak naprší do botiček, že by se z nich dala udělat čolkárna.


Jakž takž to za dalších pár hodin slezeme zase dolů, a  to nám jde ale o poznání pomaleji. Dole ve Smokovci pak navštívím nádražku a ozkouším zdejšího pifsona. Jmenuje se Steiger. Je to dvanácťák a dva do mě jen zasyčej. Od tý doby Steigera vyžaduju každej den :>.


V Zoře dohodnutá snídaně na půl sedmou. Se vším možným dostaneme taky praženicu, yummiii. Pak šups do navhlejch botiček a hurá ven. Znova do Smokovce, odkudž pak Malou Studenou dolinou na Téryho chatu, Priečné sedlo, Zbojnickou chatu a Velkou studenou dolinou zpátky.
Jak jsem ještě ušlapanej z předchozího dne (navíc v netradičně časnou hodinu pro můj život), moc toho nenamluvím. Šlapu si a je mi nadšeně, ale první složený věty vykuckám, až když vidím, jak vysoko nad náma ta Teryho chata ještě je :). Takhle teda poskakujem po skalách s vidinou kofoly nahoře. Ta nás žene. Kolem chaty se motají kamzíci, jaj! To sem možná ještě neviděl, bájo! Pěkný horský kozy :). Teď už jenom sviště, medvěda, sokola a orla a budu spokojenej.
Z Téryho chaty na Priečné sedlo je to pěkně ostrý stoupák, podobný ferratě. Dá se ale lézt i bez řetězu. A jak je to prudce stoupající, prudce to ve mě zvedne motivaci pro výlet. Duše mi v tyu chvíli jiskří nekonečným nadšením. Když dolezeme do sedla, je zas vidět asi tak na metr, pohoda :). Jája z obavy z klesání sedlo profrčí, takže se tam ani moc nezdržíme :). Klesání je dost složitý. Není skrz mlhu vidět moc na cestu, která je štěrková. Ten štěrk rád podkluzuje a padá na lidi pod námi. Takže postupujem rychlostí blizkou metru za hodinu :).

Jája s nadžením šplhá na Priéčne Sedlo, které pak profrčíme bez zastávky.

Čím jsme níž, mlha řídne a odhaluje nám kamennou planinu s všudypřítomným zeleným lišejníkem, který těm šutříkům celkem sluší. Za chvíli už jsme na Zbojnický. U ní si ty kamzíky skoro můžeme pohladit.
Cestou dolů se pak předháníme s různými skupinkami, z nichž některé si prozpěvují. To je celkem dobrý, ačkoliv mám hory rád osamělý. Cestu lemuje borůvčí, který není orvaný česáčkama. Domů dorazíme s úplně modrýma hubičkama :)

A takovýchhle výhledů habaděj. Bombička což?

Den třetí zaprotestuju, že jsem fakt ušmajdanej a že dneska teda jdu převýšení max 1000m, ne 2500m, jak má Jája v plánu :))). Jája tvrdí, že to teda bude zevl odpočinkový výlet s 1000 výškovými metry a celkem tak na 3 hodinky.

Dojedem si busíkem do Bielej vody a tam se dočtem, že Chata pri Zelenom plese je 3:05h (Jája proklamovala 1:40). Tam do toho teda trochu šlápnem a dáme to za 1:40 :) Údolíčko se vleče podél horské říčky a je k sežrání :). Cestou nás minou dva zásobovací jeepy pohupující se na velkých kamenech v cestě jak na vlnách. Hned mi vyskočí, že takhle asi vypadá F910 na Islandu, kterou někdy musim jet. Chata pri Zelenom plese poskytuje fantastickou zahrádku s výhledem na pleso a hory, z něhož se mi tají dech. A taky má nejskvělejší kofču na světě.

Vytoužený pohled na Chatu pri Zelenom sedle.

Pak máme na plánu Svišťovku. Podle níž máme omylem pojmenovaný Jájiný auto :). Ta nám přátelsky zatopí. Když se doškrábeme na vrchol, ještě chvíli máme výhled na Zelené pleso, které teď vypadá jako kapka slzy. Zasníme se nad okolními vrcholky a než se z tý euforie probudím, objímá mě mrak a začíná mi pršet do obličeje. Hmmm, to už jsme tu dlouho neměli :). Natahuju goráčkovou bundu a nějaký 15k nepromokavý gaťky. Bunda vydrží do konce výletu suchá. Gatě promoknou po deseti mnutách. Kořko, nešetři na tý výbavě :) Cesta ze Svišťovky je teda veselá klouzací, ale když dorazíme ke Skalnatému sedlu, tak jsme rádi, že jsme rádi. Dolů lanovkou. Hory jsou krásný i v dešti (nebo možná právě v dešti?)


Poslední den je zasvěcen Koprovskému štítu. Cesta k němu je přeplněna lidmi a bylo by bývalo vhodné vyrazit tak kolem páté ráno.  Většina lidí se naštěstí odpojí u rozbočky na Rysy. My pokračujem dál - k Hincovým plesům. Cesta je v klídku, uvážlivě se zvedající, ale žádnej stresík. Trochu zahřeje až výstup na Koprovské sedlo a následně Štít. Tam to jde v obou případech hezky kolmo vzhůru. Na cestě ze sedla na štít udělám typickou horsky začátečnickou chybu - uvěřím prvnímu viditelnému vrcholu, že to už je vrchol štítu. Chyba lávky - za ním se objeví dalších sto výškových metrů ke stoupání. Vydusám to tam hezky svižným tempem a pocit nahoře je k nezaplacení. Na druhé straně hory se na mě smějou dvě roztomilý plesa. Za mými zády se tyčí hřeben s vévodící horou Satan, která fakt má svojí atmosféru, rrrrRRrrRrRRRRrrrr!

Pod Koprovským štítem

Výhled z Koprovského štítu.

Takhle vypadal můj MAXIMÁLNĚ nakopávácí půl týden ve 2014. Teď už do Arg vydržím.

P.S. čtenáři, promiň mi tu kvalitu fotek. Foťák na mým telefonu je už sešlej.