Via Ferrata Pisciadu, Corvara, Italia

Průvodce o ní prohlašoval, že je velmi populární (zřejmě pro její hezkou vzdušnost, snadnou cestu zpátky a také fakt, že se na vršku nachází Pisciadu Riffugio/Hutte, čti: obžerstvovací chata). Tak jsme to večer před tím zatáhli rekordně brzo (po dvou fantastických Spritzech), abychom do osmi měli zdolanou snídani a brzy byli Ferratě na stopě. Jakž takž se podařilo a na cestičce směrem k lanu jsme byli krátce před půl devátou.

Začátek. Sice odporně proti sluníčku, ale  aspoň je tam vidět ten zástup.

Dorazili jsme teda na parkovisko nedaleko Plan De Gralba a už se tam tísnili desítky aut. Vyřknul jsem naději, že snad NE všichni jsou Ferratisti. To byla strefa vedle, neboť jsem po vystoupení z auta viděl, že jeden jako druhej obyvatel okolo stojících aut si nasazuje ferratovej set. Nonic, popadli jsme věci a vydali se podle ukazatelů na Via Ferrata Pisciadu Hutte. Provázelo nás několik zakrslých jehličnanů připomínající borovice a jejich překrásná (rovněž jehličnatá) vůně, která vás snadno naladí na to, že jste na výletě. Cesta k  Ferratě byla poměrně krátká (cca 20 min) a vedla celá ve stínu (ufffky!).

Lehce po začátku

První lano se na nás pak usmívalo ze strmě se zvedající skály, po které dolů stékal potůček. Začátek šplhání by tedy byl překrásný, kdyby se před námi nezasekl španělský rodinný výlet (2-3 generační). Po vhlký skále se sice bez přichytávání za lano lezlo poněkud hůře, ale žádná trága. Po klouzající, vesele stoupající části na začatku následoval kratičký žebřík a po něm několika-set metrová procházka k dalšímu lanu. Tam jsme pomaloučký Španěly předběhli a od té doby už jsme si vzájemně s nikým dalším nepřekáželi. Stoupání pokračovalo další cca hodinku ve stínku. Sem tam se objevili složitější úsek skal, kde už jsem nevěděl jak, a tak sem se chytil lana (lůůůůůůůůůůůzr).

Některý úseky byly zábavičkový

To, že je ferrata hodně populární je doře patrné i na skále samotné. Téměř kdekoliv visíte a hledáte záchytný bod, vždycky je dobře vidět. Je totiž žlutooranžový, na rozdíl od jeho bílošedého skalnatého okolí. Onu barvu způsobilo několik tisíc rukou, které se ho již v minulosti chytily. Je tudíž taky příjemně ošopanej na způsob magických soch na Karlově mostě, který pohladíte-li,splní vám tři přání :)

Asi tak po 400 výškových metrech nám trasa začala pomaloučku nandavat vyšší zátěž. Objevily se převisy a úzký meziskalní prostory stoupající kolmo vzhůru. Našinec se tam s batůžkem pomalu nevešel, a tak přestal bejt hrdina a chytil se lana. Na tuhle část skály už dávno svítilo sluníčko, takže merino přestalo odvádět vydávaný teplo potůčky potu pak nerušeně kapaly z obočí a špičky nosu. Vodičku jsme toho dne po předchozích zkušenostech pili pomalu. Každý smočení rtů bylo jedním z nejkrásnějších zážitků celého výletu. Někde v týhle oblasti ferraty se objevil novej motivátor: výhled do širokého prostorného sedla, které se skvělo o dalších 200m, a na něm... držte se...!  Chalupa z hospodou! To nám hned vstříklo do žil novou energii :)

Sem tam i docela strmý...

Po převisové části nás čekal už jen viklavý lanový mostek nad průrvou, kterej celý Ferratě dodával  šmrnc . Několik metrů nad ním už ocelová lana končila a čekala nás ještě půl hodinková zakroucená trasa do chatičky. Teda, ona to nebyla zas taková nějaká malá chatička, spíš pořádnej penzión! Když jsme tam dorazili,  hned vedle zahrádky se tetelilo jezero Lago Pissadu, a to nám poskytlou fantastickej výhled na celou dobu usrkávání Apfelschorle. Pro mě osobně byly další ozdobou okolí taky dvě překrásný servírky :)

Výhled z hospodský zahrádky nahoře.

Odměna za námahu.

Tak jsme dobrou hodinku vydejchávali převýšení posledních pár hodin a obdivovali všude kolem se tyčící vrcholky. Obloha byla modrá, a tak ani lehce vanoucí větříček nevadil. Pak nastal čas vydat se pomalu dolů. Čekalo nás několik set metrů lany opásaný cesty, což neskonale zpomaluje sestup. A tak jsme hopsali, míjeli se s různými skupinkami jdoucími nahoru i dolů. Asi tak v půlce jsme hodili menší smalltalk s jakousi britskou rodinkou, z níž vypadlo, že už se tam po horách s batohama pohybujou pět dní, a že na vysněném penzionku nahoře budou spát. Taxem se trochu zastyděl že se tu po horách crcám jednodenně s autem. "Enjoy your descent!" zvolala poslední slečinka na rozloučenou. Inu, šoupali jsme (cestička štěrková, a to zkopce dosti klouže ) až se hory zelenaly :)

Cesta dolů. Nijak strašně nevypadá, ale vězte, že je.

Dole jsme přešli ukazatel na parkovičtě, a tak nás čekal ještě menší natahovací okruh mezi zakrslými stromky. Nožičky byly celkem ušmajdaný. Tramtaradaaa,  a domů do Canazei na Spritz!



Pár praktickejch informace:

Na ferratu se směrem od Canazei jede přes Passo di Sella, přičemž  se před Plan de gralba uhne na SS243, kterážto je taky pěkná serpentínka se zatáčkama, který padesátkou stěží projedete. (obrazek serpentiny).

Parkoviště: http://goo.gl/maps/prNaI, pak sledovat značky via Ferrata.