úterý 31. prosince 2013

Ročenka 2013 v obrazech

Tak díky, 2013, byls docela dobrej. Přikládám pár obrázků z 2013 který se povedly nebo jsou pro mě jinak důležitý.

Nejlepší zážitky v prosinci 2013 jsem už nestihl napsat, takže je snad zachytí aspoň nějaká ta fotka.



Poslední odchod z práce v Kodani (Vstupní hala).


Poslední procházka kolem Utterslev v Dánsku před odjezdem.


Pakování směr Prááááááág! Konec Dánskýho života.

Tak jak si tu ložnici vymalujem? (Úprava nového bytečku na Hráče)

Kořkovůz, stěhovací. (Říčany - Hráča)

Východ slunce z okna na Hráááče.


Jedna z prvních procházek v sousedství - Letná.



Vymetání kaváren na Hráááče. (Kavárium v Bubenečský)

Předstátnicový pořádek na Hráááče.


Příprava na státnice z vedlejší specializace - Psychologie.


I práce v kanclu občas přinese nějakej hekej pohled.
Colours of Ostrava!
Výlet na Kokořín - válečníci.

Nejlepší kafe v Hradci Králové!


Teď jít spát pod širák? Neeeee-eeee (Orlické hory)

Západ slunce v Beskydech (Pržno a okolí)


Kapičkyyy :), výlet na kolech směr Řež.

Íkvááčci řeší nefunkční fotoaparát. (Řež u hospody)

Espresso italiano!!
Jáju zbožňujou aj motýlci.


Spritz v Canazei, závislost. (Canazei, Italia)


První Espresso na Hráááče!



Tak, jaký objekt na obrázku je moje životní priorita? :)))





Potraviny po Harrachovsku - samej chlast.




Perfektní zrcadlení (víska kousek od Telče)

Podzimní nálada

Curlingová párty!


Na Sněžce je v prosinci co? ... zima !

Vítr z hor a jeho věčný milovník Daneček. (Předvánoční sedánek u Houdků)



Albrechtice v Jizerských horách na Silvestra.
Lyžaři s trochou málo sněhu (Tanvaldský Špičák a all star team)


Vánoční Kořka s Jájou (Libereckej nákupák)


Rakev roku 2013 (okolí Kořenova)


Ještě by se sem dal doplnit milion důležitejch fotek, ale ty už jsou povětšinou obsažený v ostatních blog postech.

pondělí 2. prosince 2013

Divadlo v Celetné: Kødaň

Námět: Michael Frayn.
Režie: Jakub Špalek

Hrají:
Heisenberg: Marek Němec
Markéta: Marta Vančurová
Bohr: Miloš Kopečný


Seděli jsme v Chýši s Čimickejma, když tu se řeč stočila na divadlo. Chvíli jsme to převraceli tam a zpátky, až sem nastřelil, že by se Čimičtí mohli přidat a jít s náma na Kašparovu Kodaň nebo do Rokoka na Markétu Lazarovou. Z nějakého důvodu zvítězila Kodaň a Honza se rovnou chytil žezla, že ty lístky objedná. Učinil tak v následující minutě, já jsem lístky pak nějak vyzved a tím byl splněnej i správnej teamwork stajl :)

Ale k samotný hře. Byla trochu složitější, než jiný hry, ale mně velice blízká. Na scéně jsou dva důležití atomoví fyzikové dvacátého století - Niels Bohr a Werner Heisenberg a žena jednoho z nich -  Markéta. Oba fyziky pojí dlouholeté přátelství od dob, kdy se Heisenberg vzdělával pod vedením Bohra. Je třeba poznamenat, že Bohr byl Dán, kdežto Heisenberg Němec. A pak přijde válka...

Všechny postavy vedou dialogy o tom, jak se odvíjel jejich život, neboť na scéně vystupují už posmrtně. Do vývoje vztahu jim vstoupí nacistické okolí a tím, se všechno začne velice komplikovat. Stále mezi nimi jsou vřelé přátelské vztahy, ale každý z nich cítí touhu podpořit svou vlast. Není pak snadné se přátelsky bavit s kamarádem/nepřítelem, což pro Bohra Heisenberg jako příslušník k národu okupantů je. Již od začátku se do popředí dostává téma řetězové reakce při štěpení uranu, čili cesta k atomové bombě.

Ústřední dějinnou událostí ztvárněnou ve hře je setkání Heisenberga a Bohra v září/říjnu 1941. Tehdy se mezi oběma muži odehraje cosi mimo scénu. V kontextu 2WW je schůzka velice důležitá a to nejen pro tyto dva vědce. Jsou to totiž právě oni, kteří mohou rozkrýt cestu k sestrojení jaderné bomby. Tuto schůzku pak retrospektivně dávají dohromady všechny tři postavy. Rekonstrukce je provázená množstvím neurčitosti a nejasností pramenící z děravějící paměti.



Kodaň - Bohr, Heisenberg a Markéta, zdroj: divadlovceletne.cz


Mimo fyzikální kontext, který prolíná celým představením (a je dobré si pamatovat alespoň útržky ze střední školy), se v jeho druhé půlce do hry vměšuje víc a víc lidského faktoru. Matná paměť, strašlivá neurčitost, rozdílnost hodnot a předpokladů, z nichž jednotlivci vycházejí... Všechno je dáváno do jedné roviny s pohybem základních fyzikálních částic, který je čím dál více nepředvídatelný a nezmapovatelný.


Jedno z pálivých míst, které hra vykresluje je odpovědnost/neodpovědnost za sestrojení atomové bomby. Heisenberg se o to pod německou vlajkou (a tlakem svých vzpomínek z dětství - Německo po první světové válce) pokouší, leč uspěchaně a marně. Bohr se po útěku do Švédska přidává do spolku pracujícím na vývoji bomby v Los Alamos, z čehož ve hře vyplývá nepřímá účast na jejím sestrojení (a následném shození na Hirošimu). A teď teda... kdo je hodnej a kdo zlej?? Zase žádná černobílá.


Hra jednoznačně ukazuje, jak svět není černo-bílý a jak je mnohoznačný - asi jako pohyb v mikrosvětě podle kvantového modelu. Jak to, co si dokážeme přesně spočítat a předpovědět je vystřídáno naprostou neurčitostí, která vzniká při kontaktu mezi lidmi. Huhuuuaaa, takový nacvrnknutí populární filosofie, lííbííí :)

A ještě malá poznámečka k roli Markéty. Po většinu hry působila jako hospodyňka, která tak nějak skromně působí v životě svého muže. S rozvojem hry se ale častěji chytá slova a přispívá dvojici fyziků trochou ženského světa, kterej si všechno pamatuje a sem tam jim v tom udělá trochu pořádek.

Bohr samotný byl Milošem Kopečným ztvárněn jako přívětivý postarší geniální fyzik absolutně zapálený pro svou věc, velice se ovládající. Pokud mu něco přišlo jako naprostá blbost, reagoval na to větou, jež bych si od něj rád převzal... "Inu, to by bylo.... zajímavé!"

neděle 1. prosince 2013

Filmík: Život Adele

Jája dlouho básnila o tomhle filmíku, taxme na něj na náš společnej 1461. den vyrazili. Do světozoru, malýho sálu. Tak tak, že jsme to z předchozího brunche v Cafe Louvre stihli.

Filmík se jmenoval Život Adele. Natočil ho tuniský režisér Abdellatif Kechiche a do hlavních rolí obsadil Adéle Exarchopoulos a Léu Seydoux. Snímek vyhrál Cannes a byl hlavním tahákem na Festival francouzského filmu, kterejžto jsme jaksi nepostíhali.

Adele je patnáctiletá dáma, která na záčátku svých milostných avantýr zjistí, že jí vlastně přitahuje stejné pohlaví. Zahledí se do Emmy, kterou potá v baru a už se to s ní veze. Popsán je pak vývoj jejich vztahu do nejmenších detailů, nevynechávaje ani součásti hodně intimní. Adéle s Emmou spolu prožívají silný emoční vlny a prokousávají se světem, kterej homosexuálům vesměs nepřeje.

Zajímavý na filmu je jeho zpracování. Takřka celý děj se odehrává jen ve výrazech obličejů. Většina scén jeje zaměřená právě na výrazy dvou hlavních postav. Všechny scény jsou také značně delší, než jsme zvyklí, ale to filmu dodává zvláštní šmrnc.

Adéle při jedom z prvních pohledů na Emmu, typická scéna.
Zdroj: premiere.fr



Snímek jako celek poskytuje okýnko do vnitřku homosexálního vztahu a v tomhle směru pro mě byl dost vzdělávací. Okolí Adéle její orientaci zvládá o dost hůř a dává jí to nezřídkakdy sežrat. Trochu smutný je, že na večeři u Adéliných rodičů musí obě půl večera prolhat a vymyslet si imaginárního Emmina přítele.



Obě dámy na gay parade. zdroj: thepinksnout.wordpress.com

Režisér rovněž nešetřil erotickými scénami, který vykreslujou, jak důležitej je sex i pro homosexuální páry. Mně ty scény nevadily, ale vidět je v kině byl trochu nezvyk :-). Jája by mohla vyprávět.

Podtrženo sečteno, dobrej, originální, lechtivej a vzdělávací kousek.



úterý 26. listopadu 2013

Jak jsem někdy rád, když mě v Holeškách zastaví projíždějící vlak!

... a tak bylo úterý večer.  Čas pro odjezd do bazénu. Naskočím tak do super luxusního nejlepšího auta na světě (čti kořkovozu) a jedu směr Šutka. Zatímco mi rozmrzá okno,  projíždím Pod Kaštany a třetí rukou šteluju rádio. Na Čro s mikrofonem za sportem, hmm,  to ne. Už už se chystám pustit si na cdčku airlock, ale ještě z plezíru cvaknu na rádio 1. Slyším nějakej známej hlas, překrásnou dlouho neslyšenou píseň a ještě v korunovační nevím, kdo to je.  Přeskočí další song, mně projede slastnej mráz po zádech a uvědomím si, že na mě z rádia zpívá nedostižná Zuzana Navarová. Aha, to je CD nonstop (pořad na r1)! Hudba je to překrásná píseň za písní jeden flák lepší než druhej. Mám Okamžitě nejlepší večer na světě! Radio na plný pecky a prozpěvuju si až do Kobylis, kde produkce akorát končí. Ještě že mě v Holeškách zdržel ten vlak na přejezdu, říkám si :-)

neděle 24. listopadu 2013

Babiččina Husa !!!

Přišel svatej Martin 2013 a babočka nás pozvala na svatomartinskou husu. Jako vždy v babiččině kuchyni se mi málem, dělaly boule za ušima, jak to bylo dobrý. Dostali jsme zdravou střední porci, a tak bylo pokrmů asi pět chodů. Jedna lepší luxusnost než druhá. Tak se s váma podělim aspoň o obrázek :)

Babiččina svatomartinská husa. Nepřekonatelný toto!


Co vidíte na obrázku je husa, dva druhy zelí, bramoborový a karlovarský (?) knedlíčky,  bramborový placky a šoulet. Před tím tam byla ještě bájová políffčička Kaldoun, babiččiny upečený křupavý jednohubky, jednohubky se slaninou a melounem, mňaminky!

Yummmyyyyyyy!!!




Předzimní výlet na Sněžku.

Nějak se tehdy ke konci listopadu nebo začátku prosince podivuhodně dobře vybral, a taxme nalodili Jájovůz a vyrazili na Sněžku. Píšu to s velkým odstupem, takže jen několik málo písmenek, ale za to víc obrázků.

Už od parkoviště Jája tvrdila, že uuuuurčitě jdeme špatně, že ta modrá přece vede tam a tam. Inu, ne že bych na Sněžku šel přes Obřák už asi postodvacátýosmý.


Výhled na Studniční přes důl.


Na konci obřáku těsně před stoupáním jsme měli natipovanou Boudu Pod Sněžkou, kde nás pro začátek naložili výborným espressem a ještě lepším lívancem s borůvkovým žahourem. Druhý jmenovaný by tak boží, že musel proběhnout dvakráte :)



Ten lívanec s tím žahourem, Pod Sněžkou

stoupání, yummy!



Pak známé dusání do svahu, sluníčko chvílema prosvicuje lesík a vedle nás se začíná rozprostírat Studniční. Oba funíme a hezky z nás leje. Zlatý merino! Poslední úsek nahoru na vrchol od polský boudy je nádherně uklouzanej, takže turistě letící dolů jaksi nemají čím brzdit :), my nahoru teda taky moc ne :). Nahoře pak pár výhledů, a dva extra drahý čaje, ale že bylo pod nulou a větrno, rychle jsme se celkem vydali na cestu dolů.



Uklouzanej poslední sněžkovej úsek



Vrcholek Sněžky, zmrzlej na kost.



Pak klasika přes Luční a odpornej zvedající se pahorek k pomníku obětem války. Na výrovce sváča a dolů už spíš jen kutálení přes Modrej důl.


Sněžka focená od Luční boudy.


Moc pěkný!

Racek - Dejvický divadlo

... a protože je Jája nejlepší, tak zase jednou sehnala lístky do Dejvickýho. Tentokrát na Čechovova racka.

Lehce poučeni z předchozích nezdarů (doběhnutí do Divadla v Řeznické, s jazykem na vestě a propocenym saku) jsme tentokrát cestu z tramvaje brali pouze rychlochůzí, nikoliv závodním během. Do hlediště jsme se vnořili, když ještě ani nezvonili potřetí.


Kulisy jako vždy překrásný. Na podiu jedna místnost, dvoje skládací dveře a asi miliarda obrazů. Postupně se objevuje několik postav a začínají své dialogy. To bude zase bezva představení!


Nejdříve se objeví učitel Semjon Medvěděv a snaží se sbalit Mášu. Dále do místnosti vtrhne Kosťa Treplev a začne připravovat na improvizované představení jeho vlastní hry, které organizuje pro svou matku, jež co nevidět přijede z města. To se zanedlouho stane a začíná se motat pletenec zakoukaných vztahů mezi takřka všemi účastníky. Učitel zbožnuje Mášu, ta zbožnuje Kosťu, ten zbožňuje Ninu (dcera místního boháče), kterou zároveň zbožňuje i místní lékař, jehož zbožňuje Pavlína (žena správce statku).


Jedna z prvních scén Racka
(zleva V. Neužil, L. Krobotová, K. Melíšková, D. Novotný, Z. Žádníková, M. Krobot, P. Šimčík)



Společně s matkou Kosti (Irinou Arkadinovou) přijede i spisovatel (Boris Trigorin). Ten se do vztahového pletence vloží zamotáním hlavy mladé Nině a tím je všechno zkomplikovaný až za hory. Dialogy se točí a navozujou atmosféru komedie, postavy samotný mají ale žití dost zpustlý, až z toho na mě dejchá něco neveselýho.

"Na břehu jezera žije mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero, jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, sptří ji, a nemaji nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka..."


Jedna z hlavních postav - Nina - racka vnímá jako symbol volnosti a svobody. Touží dělat herečku, a tak se na popud Trigorina utrhne od rodiny a jde do velkého světa.  Obraz racka, který od začátku v místnosti visel na zdi při jedné z nešťastných milostných scén dojde k úhoně, což kopíruje životní vývoj Niny ve velkém světě.


Jak jsem se dočetl z černobíle laděného programu (který jsme si od dob Mefista začali s Jájou pořizovat), příběh Racka provázely značné potíže, ať už ze strany tahání se Antona Pavloviče s moskevskými dramaturgy nebo stran jeho zdraví autora.


Racek v moskevském uměleckém divadle (cca 1898), zdroj: wikipedia

Herci:

  • Irina Arkadinová, herečka - Klára Melíšková
  • Konstantin Treplev, její syn - Jaroslav Plesl
  • Petr Sorin, její bratr - Miroslav Krobot
  • Boris Trigorin, spisovatel - Ivan Trojan
  • Nina Zárečná - Veronika Kubařová
  • Šamrajev, správce Sorinova domu - Pavel Šimčík
  • Pavlína, jeho žena - Zdeňka Žádníková
  • Máša, jejich dcera - Lenka Krobotová
  • Jevgenij Dorn, lékař - David Novotný
  • Semjon Medvěděnko, učitel - Václav Neužil


Bylo pro mě hrozně dobrý vidět takovouhle klasiku. Mrzí mě jenom trochu, že sám bez pročtení programu nepochopím všechny smyslové linky, který si tam autor vmyslel. Asi to bude chtít delší divadelně diváckou zkušenost.

pátek 22. listopadu 2013

Pivínko s mamčou

Bylo takhle pondělní odpoledne, a tak nějak se to semlelo, že jsem se na osmičku setkal na Andělu s maminkou a šli jsme na bíííra. Maminka vyžadovala kuřácky přátelskou místnost, tak jsme nejdřív vzali útokem hospu jménem Plachta. Tam měli ale jen fujtajblovej staropramen ( a případně stellu ), což našince s vybroušeným pivním vkusem moc neuchlácholí. Po jednom kousku jsme teda courli kousek směr Újezd, až nás přilákala cedule Svijany do jedný z vedlejších ulic. U těch svijan ale bylo zahuleno už moc, tak jsme zkusili techňácky vyhlížející music club naproti (páč tam visela cedulka Únětická 12°). Jmenoval se Azyl a ani tam nebylo tak moc k nedejchání.


Dvě třetiny našeho party týmu, v plný parádě :)




Jak jsme se už docela dlouho neviděli, stačili jsme prodrbat všechno podstatný ( což se nám jinak v poslední době moc nedaří). Srdnatě jsme se zalejvali Úněticema, a pak dorazila taky Štěpi. Jak známo, Únětice jsou nebezpečný tím, že si jich člověk sosne a pak nemůže přestat. Ani my jsme nemohli, a to zvlášť v momentě, kdy se na baru zčistajasna objevila nová únětická polotmavá 13°, ještě k tomu zadáčko. Pak už to byl konec. Cestu dom si sice pamatuju, ale byl sem hooodně veselej. A jak se ráno poté úkáže, to se v pondělí NEDĚLÁ!

Byl to ale hrozně veselej a příjemnej večer a hodlám ho se železnou pravidelností opakovat (někdy ke konci týdne)! :)

sobota 16. listopadu 2013

Eskalátor - Švandovo divadlo

Byla divadelní noc. My jsme se zrovna vrátili z výletu do Poděbrad, takže rychle tousty a šup na Smíchov do Švanďáku na nabízený představení jménem eskalátor. Nebyl to teda nejjednodušší kousek pro začátek, jak sami uslyšíte.

Eskalátor začínal v deset, ale po telefonu jsme byli upozorněni, že bude spousta lidí, tak ať přijdem včas. To jsme taky udělali a taxme tam stepovali už od čtvrt na deset. Aspoň byl čas na okukování plakátů s programem. Nakonc jsme byli asi poslední, který tam pustili, páč vevnitř už se tlačkaly hromady a hromay lidí.

Eskalátor samotnej se odehrával na podiu, který ylo stylizovaný do vzhledu perónu na Andělu. Dokonce v jeho zadní části měli domnělej eskalátor, po němž erci mezi jednotlivými dějstvími jezdili nahoru a dolů. Hra neměla souvislej příběh, ale spíš izolovaný volně ložený tématický úseky věnující se tomu, co se děje vevnitř v lidech, kteří se sejdou na jednom perónu. Hra byla částečně improvizovaná a plná náznaků. Některý byly dostatečně jednoduchý, takže je i barbaři jako my dva s Jájou mohli pochopit. Bylo jich tam ale taky spoustu, který jsem nerozklíčoval. Dost nezřídka ta hra ukazovala na lidský nebo možný český slabý stránky, který nám zasahujou do života a někdy ho až moc říděj. 

Typická scénka: dámička se slovensky ptá jiné dámičky: "Něviete ako sa dostanem na Václavské Námestie?", odpověd: "Česky!". Dál se tam objevuje nevraživost vůči všemu neznámýmu, efekt přihlížení, bezcílný otravování a jiný bežný věci, se kterejma se každej z nás každej den potkává v metru. Celý ale podaný humoristickou formou, takže navenek k smíchu, vevnitř smutný. Podtitulek "Každej v sobě máme svýho outsidera" na to celkem sedí.

Po divadle se konala debata s herci, a ta mi odkryla spoustu odkazů a věcí, který mi ve hře samotný nedávaly smysl. Z herců vypadlo, že zadáním byla pouze témata a že jistá část je improvizovaná. Jakmile jde o nějaký experimentálnější divadlo, potřebuju berličky :)

Náhodnej výlet... Poděbradsko!

Bylo sobotní ráno. Takže jako snídaňka z jájinejch palačinek (ououououuuu veeery gut :) ), a pak že uděláme náhodnej výlet. Plán: Dorazíme na Dejvický nádraží  a nasednem na první vlak co pojede. Hmmm, dorazili jsme, čučíme na odjezdovou tabuli, jako husy do flašky, a ta hlásá "Další vlak za 30 minut do zastávky Masarykovo Nádraží. ". Ehm, tak to neni zrovna moc výlet že? Nasedli jsme teda na 26ku a dovezli se na Masaryčku, z níž teda vyrazíme prvním co pojede. Do vínku nám padl vlak směr Kolín. Bohužel to nebyl takovej ten správnej starej panťák, ale City Elefant :/, i tak to ale byl dlouho nepoznanej pocit - jede se na vejlet!




Náhodnej vlak směr Kolín



Cesta z města
Nasraná Jája :)




Lístky teda máme do Kolína a v úmyslu máme vystoupit tam, kde se nám bude líbit. Los padnul na vísku mezi Nymburkem a Poděbradama, Velké Zboží. Pár domečků a železniční trať, a taky asfaltka pro bruslaře, pravděpodobně vedoucí do Poděbrad. Po tý jsme se vydali.  Bylo krásně, a tak jsme tak vočumovali topoly, lepili si bodláky do vlasů a děsně si to užívali. Za nějaký tři km jsme už byli ve městě a mě zmáhala obrovská chuť na pivko. Na mušku se nám dostala restaurace U Zámku, kde točili božsky hořkýho Hendrycha a měli super lasagne, popř roastbeef (jája). Tam jsme si teda v břichu udělali pokojíček a mohli jsme pokračovat na barevně značenou cestu, která se podle mapy v hospodě zdála být cca 6km dlouhá.




Héňa v Poděbradech


Poděbrady náměstí



Tam v okolí Labe nejsou moc žádný kopečky, takže jsme tak brouzdali mezi poli a nezadržitelně jsme se blížili k dálnici, která o sobě dávala vědět nehezkým hlukem. Nic moc romantika teda. Dálnici jsme podlezli a doplazili jsme se až do obce Oseček, kdež jsme zjistili, že 6km byla jenom část cesty tam. Takže nás zpátky čekalo dalších 6.5km a Jája začala svoje držkovací kolečko :). Jemně sportovním tempem jsme to zvládli za hodinku a kousek, poslední dva kilometry za tmy (tradice :))) ). Cesta to ale byla krásná, vedla přímo podél řeky a obloha se s postupným smrákáním začala barvit, do oranžova, pak růžova, až tmavě červena.



A sluníčko zaaaapaaaadáááááá....




Už zapadlo :)




Ve zdraví jsme to teda absolvovali a v Poděbradech ještě po cestě na nádraží narazili na Kolonádu, o který mluvila Lucka po whatsappu. A ten byl teda famózní, květinový hodiny, anglický trávníčky, nekonečně moc kaváren a jedna fantastická lázeňská oplatka :).



Sluneční hodiny potmě :)


 Cestu zpátky jsme si v rychlíku rychle pochrupli.