Landmark - jak jsem začal milovat každou minutu svýho života.

Jednoho dne přišla Shereen (spolubydla) náramně šťastná a veselá. Povídám jí "Kdes byla? Cos dělala?" a ona na to: "Landmark Forum". A tím to všechno začalo.

Landmark logo, zdroj:http://www.landmarkworldwidenews.com/

Když mi o Landmark fóru zpočátku povídala, byl jsem nesmírně skeptickej. Jak si můžeš vyřešit svoje vnitřní pocity a otevřít si nekonečný možnosti ve skupině 100 lidí? Jak můžeš jen tak odhodit svoje zábrany v komunikaci? Jak se můžeš dostat znova do entuziazmu podobného tomu dětskému? A čím víc jsme o tom mluvili, tím víc jsem pochyboval.

Pak jsem šel se Shereen na úterní večer (Landmark Introduction), ze zvědavosti. Na tomhle tříhodinovým setkání slyšel příběhy účastníků jako třeba "Landmark Forum mi harmonizovalo vztah s manželkou", "Díky Landmarku jsem se přestal obávat vyjednávání", "Landmark mi stabilizovat vztah s otcem". A tehdy mi svitlo, že by v tom mohlo být taky něco pro mě, a zaregistroval jsem se.

Než Forum nastalo, trvalo to 2 měsíce. Moc jsem o něm nepřemýšlel, jen sem tam jsem si říkal, že tu věčnou nervozitu z hovoru s cizíma lidma by mi to mohlo vyřešit. A s tím jsem tam taky šel - chtěl jsem si stabilizovat vnitřní pocity v komunikaci s cizíma lidma.

Bylo tam 160 lidí jako na konferenci a jeden moderátor/kouč. Kouč popisoval, jak funguje osobnost uvnitř, dával příklady ze svýho života a lidem se postupně objevovaly paralely v jejich vlastních životech. Moderátor nás pak vyzýval, abychom se o  podělili. A právě při sdílení svízelí ostatních jsem zjistit, že více méně všechny vnitřní strachy a pocitový omezení sdílíme, jen o nich nikdy nemluvíme, a to často ani sami před sebou.

Na tom fóru jsem pochopil, jak fungujou moje vnitřní interpretační mechanismy, co způsobuje, že když se mám pustit do nový aktivity, trvá mi to měsíce, a taky to, že jsem kvůli svým vnitřním stresům doteď nesdílel většinu svých pocitů.



A jak jsem si tak na svůj vnitřek posvítil, spousta se schovanejch kostlivců ve skříni se oslabila/zmizela a já se teď vesele rozkecávám s lidma v metru, už ani trochu nestresuju z telefonátů se všema těma různýma přízvukama a vůbec se mi najednou žije lehce a bezstarostně! Najednou pro sebe vidím stovky nových možností a začal jsem doslova milovat kažou minutu svýho života. Nic takovýho jsem do tý doby nezažil!!!!!!!

Teď už bych si jen přál, aby si to zažili taky moji blízcí...

Bruce trail

Jabadabaduuuuuuuuuůůůůůůůů, volnej víkend! A tak jsem nasednul na GO Bus a odjel do Miltonu (cca 1h cesty na severo západ od Tamtoronta). Z mapy jsem věděl, že Bruce trail nezačíná hned v Miltonu, ale až kus za ním, a že to budu muset dojít. Část toho kousku jsem popojel místním busem č. 7, kde jsem se rozhovořil s íránsko-kanadským řidičem o tom, jak je tu nejrozlehlejší modrá obloha na světě a že to, co si všichni představujou pod Kanadou je v Rockies v British Columbia.

Jarní výlet, juchaidy!!

Pak jsem teda vystoupil z busu a následoval cestu podle rady toho zkušenýho miltonskýho bus řidiče. Než jsem došel na začátek Bruce Trail, už jsem měl v nohách bezmála 10 km. Tam mi teda začalo být jasný, že asi celou zbývající trasu, která vypadala jako takových dobrých 25km asi nedám...

Bruce trail je značená trasa táhnoucí se od spoda od Niagarských vodopádů až nahoru na Bruce Peninnsula (ten výběžek podíél Lake Huron), celkově má skoro 850km, a tohle byl můj první nástup do tzv. Torontský sekce.

Bruce trail, krásná a romantická.

Stezka to byla krásná, uzoušká, proplétající se mezi zatím holými listnáči a nad hlavou ta nekonečně široká modrá obloha!! Na cestu mi vyzvěpovali Drozd (takovej místní, krásným červeným bříškem), Vlhovec červenokřídlý a Vlhovec nachový. Ti vlhovci jsou pro mě speciální ptáčci, protože zpívají jako:

• rozladěný rádio
• stará kasa v obchodě

Je to k popukání!!!

Tohle je teda Vlhovec červenokřídlý. Fešák, co?

Ústřední motiv trasy je Niagara Escarpment (niagarský stráz), jsoucí v podstatě jedinou vyvýšeninou v jižním Ontariu. Tak to jsem si nemohl nechat ujít, že. Přestože je vysoká jen asi jako Cibulka v Praze, v jinak placatým Ontariu působí majestátně a poskytuje překrásný výhledy!

Tam vzadu je vidět Toronto. To jsem popojel docela... :)

Krom výše zmíněných mi nad hlavou létali taky kondoři krocanovití (jen tak si vláli ve vzduchu, jak maji ve zvyku)  a taky jsem měl to štěstí zahlédnout Orla bělohlavého. To byly zážitky!

Ti kondoři, jak si plachtííí...

Procházka se mi sem tam kroutila přes bažiny, potoky a jezera, naštěstíá všude s mostíky. Veškerá voda na cestě odrážela modrou oblohu a bylo to krásný!

Jen pro ilustraci... :)

Z čeho jsem měl ale největší radost, byly pupeny a kvítky. Když jsem se pořádně zadíval, zjistil jsem, že už všechny konečky větviček začínají pučet a juchuchuchuuuu, je tu barevný a voňavý jaro! Bezkonkurenčně nejkrásnější pak byly vrby, co jsem po cestě potkal. Čerstvě obsypané ostře žluté větvičky zářily na všechny strany a já bych se na vrbu dokázal koukat hodiny a hodiny...!

Vrba, to je můj strom!