Akce kámen - Výlet na bolestivá místa

Byli jsme tak na výletě s post bellum a v sobotní večer diskutovali s autorkou Knihy Kámen - Václavou Jandečkovou. Diskuse byla předvojem k nedělnímu výletu do Všerub.

Večerní diskuse o akci Kámen.

Kámen popisuje jednu z odporných praktik StB před začátkem padesátých let - Falešnou hranici. Věc se měla tak, že skupinky v domění, že jdou převodem za státní hranici, byly zachyceny hranou německou pohraniční stráží, kterou byli ve skutečnosti byli agenti StB. Pro převáděné bylo všechno bez podezření - důstojníci mluvili německy, proběhl výslech fingovanou CIC (s nabídkou amerických cigaret a s vysvěsenými americkými vlajkami)... Výslech byl mimo jiné o tom, proč do zahraničí jdou, a co tam chtějí dělat. Následující den byli naloženi do auta, a fingovaně převezeni do rukou české StB, kerá je obvinila z ilegálního přechodu státní hranice. Touto dosti nehoráznou hereckou scénou, která se odehrávala mezi vesnicemi Všeruby a Mysliv (ta byla později zbourána z důvodu nastavení hraničního pásma), se povedlo zničit život několika skupiám přecházejících. 

Přiběh Kámen v sobě má několik důležitých věcí na přemýšlení. Jedna z nich je role Stanislava Lišky - hlavního protagonisty knihy. Ještě před rokem 48 byl velitelem stanice SNB. Po osmačtyřicátém jím zůstal, a tak se musel podvolit komunistickému vedení, ačkoliv nebyl právě jeho sympatizantem. Výsledkem je situace, kdy Liška na jedné straně skutečně převádí přes hranici, na straně druhé posílá do záhuby stvořené akcí Kámen další desítky lidí. Přitom v tu chvíli není východisko ani z jedné z těchto aktivit (přestání s převáděním = podvolením se komunistické nadvládě, přestáním se spoluprací s StB skrze akci Kámen = problémy pro celou jeho rodinu). Nepředstavitelná deprese pro mě. Tolik jsem se tedy dozvěděl ze sobotní diskuse, knihu se zájmem prostuduju.

Na trasu za falešnou hranicí se šlo přes pole a vycházelo se Všerub . Přošli jsme kolem bývalé policejní stanice, domu Stanislava Lišky a kritického osvětlení přímo na rohu cesty vedoucí na pole. Pak L-ková cesta polem a poměrně dlouhé přecházení k Myslivskému rybníku. U něj k vidění bobry ohlodané stromy a rozesetá houští.

Dům Stanislava Lišky

Po dalších několika stovkách metrů přicházíme na hráz rybníka, kde dle slov Václavy docházelo k oddělení převáděných od S. Lišky, který je ještě upozornil, že je může zastavit německá pohraničí stráž, a že je odvede na služebnu. Na druhém konci hráze si je tedy odchytla fingovaná stráž a odvedla je do domku v Myslívi (několik stovek metrů). Dům v Myslívi (vývalý vejminek) byl vystrojen do podoby služebny americké tajné služby CIC (americké vlajky, fotka prezidenta, jazz..). Ta probíhal fingovaná americký výslech (avšak českými StBáky) Prošli jsme po hrázi a vydali se k bývalé Myslívi (v 50. letech zbourané kvůli hraničnímu pásmu). Místo vsi jsme tam našli kopečky sutin zarostlé trávou. Tu a tam se povalovala cihla, tu a tam vykukovala suť a mezi tím rostl angrešt z původních zahrádek. Dost mě ten pohled rozesmutněl.

Trosky fingované výslechny CIC v bývalé Myslívi. Kdo by poznal, že tam kdysi stál dům?

Skutečná německá strana, po které převádění toužili a nikdy se k ní nedostali.

Dostal jsem teda přemýšlecího materiálu na dost dlouho dopředu. A začíná mě to k těm soudobým dějinám dost táhnout.

Výlet za historií - převádění přes hranice

Lidé z Post Bellum, krom toho, že tvoří Příběhy 20. století, také organizují poznávací výlety za pamětníky.

Jedním z takových byl výlet za panem Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) do Nýrska, resp. do Chudenína. F. Wiendl byl v odboji za druhé světové války a po roce 1948 převáděl přes hranice lidi, kterým již v těhdejším Československu nebylo bezpečno. A právě převaděčská trasa byla cílem sobotní výpravy.

Pan Wiendl je energický a na svůj věk neskutečně aktivní. Hned, když jsme se vylodili pod lesem nad obcí Chudenín nám energickým a dobře poskládaným jazykem vysvětlil jak probíhal počátek trasy Nýrsko - Jaegershof.

Úvod k převodové procházce.

Byla první polovina roku 49 a na dveře p. Wiendela zabušil jistý pan Schneider, který tvrdil, že akutně potřebuje přes hranice, neb jej stíhá komunistická policie.Dodal, že jej posílá pan Pospíšil (dobrý známý otce p. Wiendla). P. Wiendl Schneidera neznal, ale rozhodl se mu pomoci. Nejdříve se pokusil jej přes hranice dostat přes kamaráda z války, p. Tauše, který byl vlakvedoucím u vlaků do Bavor. To nakonec nevyšlo, a tak se pan Wiendl o Schneidera musel postarat sám.
Tady je sprývný čas na jeho vlastní slova (zdroj: http://www.pametnaroda.cz): 

„Tak jsem ho měl na krku. Proto jsem vzal mapu, našel jsem si cestu, že ho převedu sám. A tím začaly mé převody. Našel jsem si na mapě trasu, kterou bych mohl v noci zvládnout, protože jsem tam nikdy nešel ani jsem tu krajinu neznal. Z mapy jsem si vyčetl údolí, zářezy, nešel jsem po silnici, ale terénem. Převod se podařil, dovedl jsem ho až do německé vesnice Jägershof.“

Pak následovalo několik desítek převodů, z nich jeden problematický a jeden s nastrčeným agentem StB, který způsobil prozrazení skupiny. Více na http://www.pametnaroda.cz/story/wiendl-frantisek-1923-1204.

Naše procházka po více-méně původní trase přes šumavské hvozdy byla dech-beroucí. Pan Wiendl dával k dobru kousíčky příběhu s převáděním a souvislosti z okolí Klatov. Při tom zručně prolézal houštími a křovími se snahou co nejvíce zachytit přesnou trasu, kterou se jeho kroky tehdy ubírali. Společně s ním šlapalo dalších 160 najpatých uší z Post Bellum a Klubu přátel. 

Viděli jsme tak menší část trasy a nízká stromoví, kterými se převádění (plni smutných a úzkostných dojmů ze svého odchodu) museli prodírat. Viděli jsme silnici, která byla nejnebezpečnější částí převodu, i rozložitou louku, z níž bylo možné silnici pozorovat. Právě na té louce se jednoho dne v převáděné skupince rozplakalo dítě, čímž se celý převod prodloužil a pro p. Wiendla znamenal návrat z leza až po rozbřesku. To vedlo k nechtěnému setkání s pohraničníky.

Louka před nejnebezpečnější částí převodu - hlídanou silnicí.

Po překročení kritické silnice následoval hustý nízký les a od přítele p. Wiendla, Oto Jandečka jsem se dozvěděl, že namísto nich byl v padesátých letech upravován pruh hlíny tak, aby v něm vždy ráno byly vidět stopy. Z toho všeho mi nabíhala dosti zkroušená husí kůže.

Později jsme došli k patníku C 7/2, který odděloval státni hranici. Po dalších cca 300 metrech již byla vidět první německá stavení. Zkoušel jsem se vžít do pocitu lidí, kterým se tento prostor otevřel za tmy před 50ti lety. Šlo to velmi ztěžka. Pak jsme prošli přes Červené dřevo, vísku se základy kostela a nově opraveným hřbitovem a přes louku zpátky do Chudenína.

Patník C 7/2

Louka na německé straně, kousek před Jaegershofem.

Byl to pro mě nevšední a velice silný zážitek, který mi příběhy o převaděčtví vykreslil v mnohem jasnějších barvách. Zkouším tedy poznávat svou historii, abych jí nemusel prožít znovu.

Autogramiáda p. Wiendela

  

Post Bellum a Příběhy

... a tak plynul čas a já jsem na Radiožurnálu postupně zaznamenával, že existuje něco jako Příběhy 20. století, tedy pořad, v němž sou zhmotněny vzpomínky pamětníků napříč dvacátým stoletím. Každý z Příběhů je věnován jedné osobě, která o dění minulého století měla co říci. Nejčastěji se jednalo o popis zkušeností z druhé světové války, koncentračních táborů nebo třeba padesátých let. Jak jsem postupně Příběhy začínal poslouchat, vždycky se mi zatajil dech nad tím, jací hrdinové (většinou) v Příbězích vystupují. Taktéž se mi často rozjasnila temná mlha, kterou jsem obvykle v dané části dějin měl. Často jsem si také vzpomněl na paní Šlegerovou, která nás učila češtinu na Arabárně, a nezřídka kdy nám opakovala "Národ, který nezná svoji historii, je nucen prožít si ji znovu." A to mi v hlavě znovu a znovu drnčelo při poslechu každého z Příběhů.

Jednoho dne jsem se tedy rozhoupal a dospěl k závěru, že něco jako Příběhy je hodno finanční podpory. Zahledal jsem tedy na internetu a zjistil, že zpracováváním vzpomínek pamětníků se zabývá sdružení Post Bellum (z lat. Po Válce). Post Bellum má svůj Klub přátel, kteří pravidelně posílají větší či menší finanční příspěvek na činnost organizace. A to je přesně ono, stal jsem se jedním z nich. A od té doby pravidelně emailem dostávám informace o nově zpracovaných a vysílaných příbězích, a sem tam na nějakou společnou akci.

Logo Post Bellum (zdroj: www.postbellum.cz)

Dělá mi v životě hroznou radost, že existuje skupina dobrovolníků, kteří mluví se seniory, kteří toho hodně zažili. Pomáhá to tak nám, všem okolním smrtelníkům, si zapamatovat historii a nezopakovat si ji znovu.

Na závěr ještě jedno motto, které práci Post Bellum vystihuje:
„Vyprávíme příběhy, na které se zapomnělo nebo se na ně mělo zapomenout. I české dějiny mají své hrdiny a zbabělce, temná období i chvíle velkých činů.“

---

Tipy na všechno možný:

• Post Bellum - skupina nadšenců, kteří mapují nači historii jinak než formálními historickými metodami. Jsou to báječní lidé a já jsem jim velice vděčen. 
• http://www.postbellum.cz/
• Příběhy 20. století - příběhy vznikající při práci lidí z post bellum. Na začátku je rozhovor s pamětníkem. Ten je následně sestříhán a doplněn o historické souvilosti. Ve finální podobně jej můžete slyšet například na ČRo Plus v neděli ve 20:00 nebo na Radiožurnálu v sobotu ve 21:05.
• Nechápu, proč zmizely Příběhy z hlavního vysílacího času v neděli Radiožurnálu :(
• http://www.rozhlas.cz/plus/porady/_porad/3115

Zlepšování řidičských schopností

Inu, Kořkovůz před nějakým časem začal otáčkově kolísat. V servisu řekli, že mu nejde nastavit škrtící klapka, a že by to chtělo jinou (5000 Kč), taxem zapátral na netu a koupil jsem jetou za 4 kilča (snad zafunguje). A pak přišla ta veselá část, a sice odvézt Kořkovůz do servisu do Čimic. To se zdá jako hračka, ale ne pokud jedeš autem, který chcipá kdykoliv sundáš nohu z plynu :-). V mém případě také každé chcípnutí provází značná neochota znovu nastartovat.

Takže je 7.15 a já nasedám v Muchovce pod stromem, který rozkvetl (super!) a zasvinil mi tak celej vůz (míň super!). Když dojedeme na křižovatku s Pod Kaštany, chcípne poprvé, pak ještě dvakrát v Korunovační a jednou na křižovatce s M. Horákové. Tak jsem usoudil, že budu udržovat motor na tisíci otáčkách nohou na pedálu plynu kdykoliv bude zařazen neutrál. Tak se snažím to nějak vymyslet, jak zároveň s plynem šlapat na brzdu. Předchozí zkušenost velí, že sešlápnutí brzy levou nohou je vždycky prudký a nebezpečný nejen pro obyvatele vozu (hlavou málem rozbitý čelní sklo), ale i pro okolní účastníky provozu (prudké zastavení téměř na místě). A tak tak projíždím Veletržní a trénuju jemné přibrždění levou nohou.

Když se to konečně naučím, zaseknou mě šraňky v Holešovicích. Tak si tak držím nohu na plynu, aby K-vůz neskomiral, a čekám... a čekám... čekám. Po 10 min si říkám "Aha, asi víc vlaků za sebou". Po 20ti min už nepochybuju, že se šraňky jen tak nezvednou. Moje rozhodování o pokračování v tu chvíli nebylo zrovna jednoduchý, páč jsem tušil, že pokus o otočení by mohl skončit chcípnutím a následující startování by pak už nemuselo být nejšťastnější. Takže jsem celkem dlouho frontoval. Nakonec jsem si ale dodal odvahy a jal se to namířit do protisměru a pak přes výstaviště. Dojedu tak ke vchodu na Matějskou a z dálky už mě volá zákaz vjezdu. Stejnou ulici zároveň projíždí PČR. Takže další otočka do protisměru, tentokrát s nešikovně přišláplou brzdou levačkou, čili opět brzdím lavou o přední sklo.  Nezbývá než jít hrkat přes beznadějně plnou Argentinskou.

Jedna taková společná, leč archivní.

Tam mě potkají další 3 chcípy. Při třetím už to vypadá k nenastartování. Průběžně si cvičím svojí schopnost přibržďovat levou, a už to ani moc nedrká (v koloně na Argentinský). Když teda posléze dojedu do servisu do Čimic, setřu z čela studený pot a cítím se jak mistr v ježdění v autech 15let+.

Není nad to, používat pěkně odleželé vozy!

Kafka 24 (DD)

A zas do Dejvickýho, jupijajou, tentokrát jako svátkodárek a sice na novou inscenaci jménem Kafka ´24.

Zcela výjimečně bez běhu pěkně na čas (asi proto, že sem se cestou z práce nestačil ani stavit doma), pročež jsme v horní divadelní kavárně stačili zbouchnout ještě malý Únětice, mňáámy.

Ale ke hře samotné... V hlavních rolích D. Novotný a L.Krobotová hrají od samého začátku s velkou mimickou intenzitou. Slova rozvíjejího se vztahu mezi Dorou a Franzem dopadají těžce a nabírají na intenzitě. Procházíme tak spolu s nimi úseky z Kafkova života poskládanými ze spisů jeho vlastních a také jemu blízkých lidí, jako je Max Brod.

Časově se pohybujeme někde mezi léty 1923 a 1943. Z děje je vidět dosti z Kafkových vnitřních dějů a síla jeho prožívání. Pomocí jednotlivých krátkých scén lze poznat, jak zásadní pro něj jeho nová Doro je, ale také jak striktně odděluje vztahovou a sexuální rovinu. Přímým protikladem v tomto ohledu je mu jeho přítel Max, který naopak v sexuálním pojetí vidí hlavní smysl vztahů.

Franz s Doro (zdroj: www.dejvickedivadlo.cz)

Kafka v noci projevuje potřebu naprostého ticha, aby se mohl soustředit na psaní, Doro se o něj stará, avšak na noc vždy odchází. Jak se u něj projevuje rozvíjející se tuberkulóza, pomalu chřadne, a poslední část života tráví ve společnosti lékařů (k nimž má odpor) a v sanatoriích. Touží po vzduchu a slunci. Ačkoliv mu prognózy dávají už jen poskrovnu času na dožití, žije plnými doušky, jak se dá.

Rozervaná spisovatelova duše, citlivé vnímání a pozadí nemoci na scénu vrhá dosti smutný podtón, ikdyž to herci Dejvického tu a tam podpoří nějakým přiostřeným vtípkem.

Inu, to byl teda zase kousek, líbilo!

---

Tipy na všechno možný:

• Dejvické divadlo: fantastická divadelní scéna kousek pod Kulaťákem. Všechna představení, kterýá jsem viděl, měla svůj osobitý náboj. Někdy je k interpretaci potřeba program, ale to není vůbec na škodu! Bohužel není tak snadné se dostat k lískům.

• Kavárna Dejvického divadla: maličká, roztomilá hospoško kavárna s možností vytánout si drinka ven (uvnitř často plno). Nejrozmazlenější Únětice.

Vííííídeň Sousedská

... a najednou je duben a s tím naše sousedovská týmbuildingovačka s Markem a Olí do Vídně. V pátek v práci trochu stressík s odchodem, a tak neodjiždíme na čas. Naši sousedíci jsou naštěstí kliďasové, takže s opožděným odjezdem kein problem. Marek to pak frčí svým novým Rapidem na Jihlavu, Znojmo a pak po okreskách přes odporné předhraničí Hatě. Jája už předtm říkala, že to tam není žádnej Roman-tyčka.Ten bordelově-outletovej komplex, kterej na mě vykouk, je fakt příšerná šaškárna a mezi poli působí jak pěst na oko.

Za dalších pár desítek minut už projíždíme živoucíma ulicema Vídně a parkujeme někde v úzkých uličkách jakési přistěhovalecké čtvrti. Čeká nás recepční uvítání v hostelu Ruthensteiner, na němž Marek dojedná preavizovanou 50% slevu, a tak máme bydlení celkem za hubičku. Hostel má pěkný společenský lounge, kde posedávají skupinky a vládne tam čilá mezinárodní atmosféra. Po ubytování nám to teda nedá a okoštujem jednoho Ottu Kringera, aneb místní (prej-že) maloprodukční pivko. Je to sice s podivem (při návyku na českou pivní tradici, ale Otta je víc než pitelnej, jahůůůůůů!! Když nám ve dvanáct zavřou bar, naklopíme tam ještě zbývající Svijany a Chotěboře...

Otta Kringer na místě!

První den je pak veskrze chodící. Z hostelu po ránu rovnou do Schoenbrunnu, kde absolvujeme prohlídku vnitřku s na uchu přiloženým utrženým sluchátkem, který nám česky říká, co ten Franz Josef I. byl za zvíře. Trochu si tak osvěžim ochablou paměť a dovzim se pár veselostí. Například to, že František Josef vstával už před pátou ráno. Taky bych to chtěl umět :). Velkou favoritou se mi stala Sisi jakožto sprotovkyně a cestovatelka, čeřící vody tehdejší težkopádné národní elitě. Po vnitřku ještě párktát klapnout foťákem a vyběhnout si nahoru ke Glorietě, kde si Franz Josef dával snídaně a večeře :). U něj jsem viděl pár soch, které vypadaly jako římští vojáci, avšak bez tváří a bez nohou. Zatím jsem nezjistil, k čemu se ta alegorie váže :)

Výhled na Glorietu (Schoenbrunn)

Ten zajímavý římský voják

Langsam walk zpátky na hostel, krátkej relaax a pak couračka přes Marienhilfer Strasse na Hofburg, kterejžto je taky moc hezkej. Očumovali jsme pak ještě parlament a místní parky a pomalu se těšili na první kávičku. Párkrát mě napadlo, že ja ta Vídeň pěkně parkovatá a že by se tu taky možná dalo žít :). Pár nadšených poledů na Stefans dom a už šup šup nějaký luxusní alternativní a milý cafééééé. Za tím účelem jsem na Google mapách našel Café Neko s plusovými hodnoceními, takže jsme ji vzali útokem. A byla to bomba volba. Lehce setmělý, ale světlnounce stylizovaný prostor, kolem něhož jsou rozestavěny nejrůznější překážky pro 4 kočičí obyvatelky, které se tam volně prohánějí mezi hosty a nezřídka kdy jsou centrem pozornosti. Kafčo tam bylo správný malý a silný, jen mi v něm chyběl ten nakyslej přídech. Celkově ale nepopsatelně inspirativní klídečková atmosféra, a tak díky, g mapy. Po káviččce pak už jen zmrzlinka a pomalá šouračka domů po Marienhilfer Strasse. Pěkný ušmajdání po tom dni. Večer obligátní pivíčka a nejrůznější alkoholický polemizování, docela zábavička :)

Café Neko

Nedělní cycling

Neděli jsme pak odstartovali přijemnou snídaňkou z ještě teplý housky v hostelu, půjčením kol a projížďce k dunaji. To bylo hezký osvěžení, páč chození už bylo fakt dost. U Dunaje jsem zírali na jeho věčnou šířku a nechali si unášet myšlenky po proudu. Hnedka na druhé straně, než odkud jsme přijeli, se tyčil asi 30ti patrový věžák s hrozně zajímavými architektonickými prvky. V nějakym z těch hodrních pater bych klíííďo pár měsíců pracoval :)). Pak ještě projížďka po bank a návštěva Schwarzenberg café na řáďáckej Sacher. A ten teda byl, s nimimem marmelády, ale maximem čokolády v extra silný krustě.

Sacher torte jako farewell...

Podtrženo, sečteno, Vienna POSITIVE!

---

Tipy na všechno možný:

• Schoenbrunn: královský palác, ze kterého na tebe dýchne Franz josef. Ač nejsem moc zažranec do starší historie, povídání o Franzovi a Sisi bylo moc hezké. Rovněždoporučuji procházku po přilehlém zámeckém parku nahoru ke Glorietě - výhled k nezaplacení!
• http://www.schoenbrunn.at/
• Café Neko: útulná zastrčená kavárna s mňamy kafem a živou kočičí kulturou :)
• http://www.cafeneko.at/
• Café Schwarzenberg: vznešená vídeňská atmosféra, božský Sacher, oukejkový kafe.
• http://www.cafe-schwarzenberg.at/