... a tak bylo úterý večer. Čas pro odjezd do bazénu. Naskočím tak do super luxusního nejlepšího auta na světě (čti kořkovozu) a jedu směr Šutka. Zatímco mi rozmrzá okno, projíždím Pod Kaštany a třetí rukou šteluju rádio. Na Čro s mikrofonem za sportem, hmm, to ne. Už už se chystám pustit si na cdčku airlock, ale ještě z plezíru cvaknu na rádio 1. Slyším nějakej známej hlas, překrásnou dlouho neslyšenou píseň a ještě v korunovační nevím, kdo to je. Přeskočí další song, mně projede slastnej mráz po zádech a uvědomím si, že na mě z rádia zpívá nedostižná Zuzana Navarová. Aha, to je CD nonstop (pořad na r1)! Hudba je to překrásná píseň za písní jeden flák lepší než druhej. Mám Okamžitě nejlepší večer na světě! Radio na plný pecky a prozpěvuju si až do Kobylis, kde produkce akorát končí. Ještě že mě v Holeškách zdržel ten vlak na přejezdu, říkám si :-)
úterý 26. listopadu 2013
neděle 24. listopadu 2013
Babiččina Husa !!!
Přišel svatej Martin 2013 a babočka nás pozvala na svatomartinskou husu. Jako vždy v babiččině kuchyni se mi málem, dělaly boule za ušima, jak to bylo dobrý. Dostali jsme zdravou střední porci, a tak bylo pokrmů asi pět chodů. Jedna lepší luxusnost než druhá. Tak se s váma podělim aspoň o obrázek :)
Co vidíte na obrázku je husa, dva druhy zelí, bramoborový a karlovarský (?) knedlíčky, bramborový placky a šoulet. Před tím tam byla ještě bájová políffčička Kaldoun, babiččiny upečený křupavý jednohubky, jednohubky se slaninou a melounem, mňaminky!
Yummmyyyyyyy!!!
 |
| Babiččina svatomartinská husa. Nepřekonatelný toto! |
Co vidíte na obrázku je husa, dva druhy zelí, bramoborový a karlovarský (?) knedlíčky, bramborový placky a šoulet. Před tím tam byla ještě bájová políffčička Kaldoun, babiččiny upečený křupavý jednohubky, jednohubky se slaninou a melounem, mňaminky!
Yummmyyyyyyy!!!
Předzimní výlet na Sněžku.
Nějak se tehdy ke konci listopadu nebo začátku prosince podivuhodně dobře vybral, a taxme nalodili Jájovůz a vyrazili na Sněžku. Píšu to s velkým odstupem, takže jen několik málo písmenek, ale za to víc obrázků.
Už od parkoviště Jája tvrdila, že uuuuurčitě jdeme špatně, že ta modrá přece vede tam a tam. Inu, ne že bych na Sněžku šel přes Obřák už asi postodvacátýosmý.
Na konci obřáku těsně před stoupáním jsme měli natipovanou Boudu Pod Sněžkou, kde nás pro začátek naložili výborným espressem a ještě lepším lívancem s borůvkovým žahourem. Druhý jmenovaný by tak boží, že musel proběhnout dvakráte :)
Pak známé dusání do svahu, sluníčko chvílema prosvicuje lesík a vedle nás se začíná rozprostírat Studniční. Oba funíme a hezky z nás leje. Zlatý merino! Poslední úsek nahoru na vrchol od polský boudy je nádherně uklouzanej, takže turistě letící dolů jaksi nemají čím brzdit :), my nahoru teda taky moc ne :). Nahoře pak pár výhledů, a dva extra drahý čaje, ale že bylo pod nulou a větrno, rychle jsme se celkem vydali na cestu dolů.
Pak klasika přes Luční a odpornej zvedající se pahorek k pomníku obětem války. Na výrovce sváča a dolů už spíš jen kutálení přes Modrej důl.
Moc pěkný!
Už od parkoviště Jája tvrdila, že uuuuurčitě jdeme špatně, že ta modrá přece vede tam a tam. Inu, ne že bych na Sněžku šel přes Obřák už asi postodvacátýosmý.
 |
| Výhled na Studniční přes důl. |
Na konci obřáku těsně před stoupáním jsme měli natipovanou Boudu Pod Sněžkou, kde nás pro začátek naložili výborným espressem a ještě lepším lívancem s borůvkovým žahourem. Druhý jmenovaný by tak boží, že musel proběhnout dvakráte :)
 |
| Ten lívanec s tím žahourem, Pod Sněžkou |
 |
| stoupání, yummy! |
Pak známé dusání do svahu, sluníčko chvílema prosvicuje lesík a vedle nás se začíná rozprostírat Studniční. Oba funíme a hezky z nás leje. Zlatý merino! Poslední úsek nahoru na vrchol od polský boudy je nádherně uklouzanej, takže turistě letící dolů jaksi nemají čím brzdit :), my nahoru teda taky moc ne :). Nahoře pak pár výhledů, a dva extra drahý čaje, ale že bylo pod nulou a větrno, rychle jsme se celkem vydali na cestu dolů.
 |
| Uklouzanej poslední sněžkovej úsek |
 |
| Vrcholek Sněžky, zmrzlej na kost. |
Pak klasika přes Luční a odpornej zvedající se pahorek k pomníku obětem války. Na výrovce sváča a dolů už spíš jen kutálení přes Modrej důl.
 |
| Sněžka focená od Luční boudy. |
Moc pěkný!
Racek - Dejvický divadlo
... a protože je Jája nejlepší, tak zase jednou sehnala lístky do Dejvickýho. Tentokrát na Čechovova racka.
Lehce poučeni z předchozích nezdarů (doběhnutí do Divadla v Řeznické, s jazykem na vestě a propocenym saku) jsme tentokrát cestu z tramvaje brali pouze rychlochůzí, nikoliv závodním během. Do hlediště jsme se vnořili, když ještě ani nezvonili potřetí.
Kulisy jako vždy překrásný. Na podiu jedna místnost, dvoje skládací dveře a asi miliarda obrazů. Postupně se objevuje několik postav a začínají své dialogy. To bude zase bezva představení!
Nejdříve se objeví učitel Semjon Medvěděv a snaží se sbalit Mášu. Dále do místnosti vtrhne Kosťa Treplev a začne připravovat na improvizované představení jeho vlastní hry, které organizuje pro svou matku, jež co nevidět přijede z města. To se zanedlouho stane a začíná se motat pletenec zakoukaných vztahů mezi takřka všemi účastníky. Učitel zbožnuje Mášu, ta zbožnuje Kosťu, ten zbožňuje Ninu (dcera místního boháče), kterou zároveň zbožňuje i místní lékař, jehož zbožňuje Pavlína (žena správce statku).
Společně s matkou Kosti (Irinou Arkadinovou) přijede i spisovatel (Boris Trigorin). Ten se do vztahového pletence vloží zamotáním hlavy mladé Nině a tím je všechno zkomplikovaný až za hory. Dialogy se točí a navozujou atmosféru komedie, postavy samotný mají ale žití dost zpustlý, až z toho na mě dejchá něco neveselýho.
"Na břehu jezera žije mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero, jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, sptří ji, a nemaji nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka..."
Jedna z hlavních postav - Nina - racka vnímá jako symbol volnosti a svobody. Touží dělat herečku, a tak se na popud Trigorina utrhne od rodiny a jde do velkého světa. Obraz racka, který od začátku v místnosti visel na zdi při jedné z nešťastných milostných scén dojde k úhoně, což kopíruje životní vývoj Niny ve velkém světě.
Jak jsem se dočetl z černobíle laděného programu (který jsme si od dob Mefista začali s Jájou pořizovat), příběh Racka provázely značné potíže, ať už ze strany tahání se Antona Pavloviče s moskevskými dramaturgy nebo stran jeho zdraví autora.
Herci:
Bylo pro mě hrozně dobrý vidět takovouhle klasiku. Mrzí mě jenom trochu, že sám bez pročtení programu nepochopím všechny smyslové linky, který si tam autor vmyslel. Asi to bude chtít delší divadelně diváckou zkušenost.
Lehce poučeni z předchozích nezdarů (doběhnutí do Divadla v Řeznické, s jazykem na vestě a propocenym saku) jsme tentokrát cestu z tramvaje brali pouze rychlochůzí, nikoliv závodním během. Do hlediště jsme se vnořili, když ještě ani nezvonili potřetí.
Kulisy jako vždy překrásný. Na podiu jedna místnost, dvoje skládací dveře a asi miliarda obrazů. Postupně se objevuje několik postav a začínají své dialogy. To bude zase bezva představení!
Nejdříve se objeví učitel Semjon Medvěděv a snaží se sbalit Mášu. Dále do místnosti vtrhne Kosťa Treplev a začne připravovat na improvizované představení jeho vlastní hry, které organizuje pro svou matku, jež co nevidět přijede z města. To se zanedlouho stane a začíná se motat pletenec zakoukaných vztahů mezi takřka všemi účastníky. Učitel zbožnuje Mášu, ta zbožnuje Kosťu, ten zbožňuje Ninu (dcera místního boháče), kterou zároveň zbožňuje i místní lékař, jehož zbožňuje Pavlína (žena správce statku).
 |
| Jedna z prvních scén Racka (zleva V. Neužil, L. Krobotová, K. Melíšková, D. Novotný, Z. Žádníková, M. Krobot, P. Šimčík) |
Společně s matkou Kosti (Irinou Arkadinovou) přijede i spisovatel (Boris Trigorin). Ten se do vztahového pletence vloží zamotáním hlavy mladé Nině a tím je všechno zkomplikovaný až za hory. Dialogy se točí a navozujou atmosféru komedie, postavy samotný mají ale žití dost zpustlý, až z toho na mě dejchá něco neveselýho.
"Na břehu jezera žije mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero, jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, sptří ji, a nemaji nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka..."
Jedna z hlavních postav - Nina - racka vnímá jako symbol volnosti a svobody. Touží dělat herečku, a tak se na popud Trigorina utrhne od rodiny a jde do velkého světa. Obraz racka, který od začátku v místnosti visel na zdi při jedné z nešťastných milostných scén dojde k úhoně, což kopíruje životní vývoj Niny ve velkém světě.
Jak jsem se dočetl z černobíle laděného programu (který jsme si od dob Mefista začali s Jájou pořizovat), příběh Racka provázely značné potíže, ať už ze strany tahání se Antona Pavloviče s moskevskými dramaturgy nebo stran jeho zdraví autora.
 |
| Racek v moskevském uměleckém divadle (cca 1898), zdroj: wikipedia |
Herci:
- Irina Arkadinová, herečka - Klára Melíšková
- Konstantin Treplev, její syn - Jaroslav Plesl
- Petr Sorin, její bratr - Miroslav Krobot
- Boris Trigorin, spisovatel - Ivan Trojan
- Nina Zárečná - Veronika Kubařová
- Šamrajev, správce Sorinova domu - Pavel Šimčík
- Pavlína, jeho žena - Zdeňka Žádníková
- Máša, jejich dcera - Lenka Krobotová
- Jevgenij Dorn, lékař - David Novotný
- Semjon Medvěděnko, učitel - Václav Neužil
Bylo pro mě hrozně dobrý vidět takovouhle klasiku. Mrzí mě jenom trochu, že sám bez pročtení programu nepochopím všechny smyslové linky, který si tam autor vmyslel. Asi to bude chtít delší divadelně diváckou zkušenost.
pátek 22. listopadu 2013
Pivínko s mamčou
Bylo takhle pondělní odpoledne, a tak nějak se to semlelo, že jsem se na osmičku setkal na Andělu s maminkou a šli jsme na bíííra. Maminka vyžadovala kuřácky přátelskou místnost, tak jsme nejdřív vzali útokem hospu jménem Plachta. Tam měli ale jen fujtajblovej staropramen ( a případně stellu ), což našince s vybroušeným pivním vkusem moc neuchlácholí. Po jednom kousku jsme teda courli kousek směr Újezd, až nás přilákala cedule Svijany do jedný z vedlejších ulic. U těch svijan ale bylo zahuleno už moc, tak jsme zkusili techňácky vyhlížející music club naproti (páč tam visela cedulka Únětická 12°). Jmenoval se Azyl a ani tam nebylo tak moc k nedejchání.
Jak jsme se už docela dlouho neviděli, stačili jsme prodrbat všechno podstatný ( což se nám jinak v poslední době moc nedaří). Srdnatě jsme se zalejvali Úněticema, a pak dorazila taky Štěpi. Jak známo, Únětice jsou nebezpečný tím, že si jich člověk sosne a pak nemůže přestat. Ani my jsme nemohli, a to zvlášť v momentě, kdy se na baru zčistajasna objevila nová únětická polotmavá 13°, ještě k tomu zadáčko. Pak už to byl konec. Cestu dom si sice pamatuju, ale byl sem hooodně veselej. A jak se ráno poté úkáže, to se v pondělí NEDĚLÁ!
Byl to ale hrozně veselej a příjemnej večer a hodlám ho se železnou pravidelností opakovat (někdy ke konci týdne)! :)
 |
| Dvě třetiny našeho party týmu, v plný parádě :) |
Jak jsme se už docela dlouho neviděli, stačili jsme prodrbat všechno podstatný ( což se nám jinak v poslední době moc nedaří). Srdnatě jsme se zalejvali Úněticema, a pak dorazila taky Štěpi. Jak známo, Únětice jsou nebezpečný tím, že si jich člověk sosne a pak nemůže přestat. Ani my jsme nemohli, a to zvlášť v momentě, kdy se na baru zčistajasna objevila nová únětická polotmavá 13°, ještě k tomu zadáčko. Pak už to byl konec. Cestu dom si sice pamatuju, ale byl sem hooodně veselej. A jak se ráno poté úkáže, to se v pondělí NEDĚLÁ!
Byl to ale hrozně veselej a příjemnej večer a hodlám ho se železnou pravidelností opakovat (někdy ke konci týdne)! :)
sobota 16. listopadu 2013
Eskalátor - Švandovo divadlo
Byla divadelní noc. My jsme se zrovna vrátili z výletu do Poděbrad, takže rychle tousty a šup na Smíchov do Švanďáku na nabízený představení jménem eskalátor. Nebyl to teda nejjednodušší kousek pro začátek, jak sami uslyšíte.
Eskalátor začínal v deset, ale po telefonu jsme byli upozorněni, že bude spousta lidí, tak ať přijdem včas. To jsme taky udělali a taxme tam stepovali už od čtvrt na deset. Aspoň byl čas na okukování plakátů s programem. Nakonc jsme byli asi poslední, který tam pustili, páč vevnitř už se tlačkaly hromady a hromay lidí.
Eskalátor samotnej se odehrával na podiu, který ylo stylizovaný do vzhledu perónu na Andělu. Dokonce v jeho zadní části měli domnělej eskalátor, po němž erci mezi jednotlivými dějstvími jezdili nahoru a dolů. Hra neměla souvislej příběh, ale spíš izolovaný volně ložený tématický úseky věnující se tomu, co se děje vevnitř v lidech, kteří se sejdou na jednom perónu. Hra byla částečně improvizovaná a plná náznaků. Některý byly dostatečně jednoduchý, takže je i barbaři jako my dva s Jájou mohli pochopit. Bylo jich tam ale taky spoustu, který jsem nerozklíčoval. Dost nezřídka ta hra ukazovala na lidský nebo možný český slabý stránky, který nám zasahujou do života a někdy ho až moc říděj.
Typická scénka: dámička se slovensky ptá jiné dámičky: "Něviete ako sa dostanem na Václavské Námestie?", odpověd: "Česky!". Dál se tam objevuje nevraživost vůči všemu neznámýmu, efekt přihlížení, bezcílný otravování a jiný bežný věci, se kterejma se každej z nás každej den potkává v metru. Celý ale podaný humoristickou formou, takže navenek k smíchu, vevnitř smutný. Podtitulek "Každej v sobě máme svýho outsidera" na to celkem sedí.
Po divadle se konala debata s herci, a ta mi odkryla spoustu odkazů a věcí, který mi ve hře samotný nedávaly smysl. Z herců vypadlo, že zadáním byla pouze témata a že jistá část je improvizovaná. Jakmile jde o nějaký experimentálnější divadlo, potřebuju berličky :)
Náhodnej výlet... Poděbradsko!
Bylo sobotní ráno. Takže jako snídaňka z jájinejch palačinek (ououououuuu veeery gut :) ), a pak že uděláme náhodnej výlet. Plán: Dorazíme na Dejvický nádraží a nasednem na první vlak co pojede. Hmmm, dorazili jsme, čučíme na odjezdovou tabuli, jako husy do flašky, a ta hlásá "Další vlak za 30 minut do zastávky Masarykovo Nádraží. ". Ehm, tak to neni zrovna moc výlet že? Nasedli jsme teda na 26ku a dovezli se na Masaryčku, z níž teda vyrazíme prvním co pojede. Do vínku nám padl vlak směr Kolín. Bohužel to nebyl takovej ten správnej starej panťák, ale City Elefant :/, i tak to ale byl dlouho nepoznanej pocit - jede se na vejlet!
Lístky teda máme do Kolína a v úmyslu máme vystoupit tam, kde se nám bude líbit. Los padnul na vísku mezi Nymburkem a Poděbradama, Velké Zboží. Pár domečků a železniční trať, a taky asfaltka pro bruslaře, pravděpodobně vedoucí do Poděbrad. Po tý jsme se vydali. Bylo krásně, a tak jsme tak vočumovali topoly, lepili si bodláky do vlasů a děsně si to užívali. Za nějaký tři km jsme už byli ve městě a mě zmáhala obrovská chuť na pivko. Na mušku se nám dostala restaurace U Zámku, kde točili božsky hořkýho Hendrycha a měli super lasagne, popř roastbeef (jája). Tam jsme si teda v břichu udělali pokojíček a mohli jsme pokračovat na barevně značenou cestu, která se podle mapy v hospodě zdála být cca 6km dlouhá.
Tam v okolí Labe nejsou moc žádný kopečky, takže jsme tak brouzdali mezi poli a nezadržitelně jsme se blížili k dálnici, která o sobě dávala vědět nehezkým hlukem. Nic moc romantika teda. Dálnici jsme podlezli a doplazili jsme se až do obce Oseček, kdež jsme zjistili, že 6km byla jenom část cesty tam. Takže nás zpátky čekalo dalších 6.5km a Jája začala svoje držkovací kolečko :). Jemně sportovním tempem jsme to zvládli za hodinku a kousek, poslední dva kilometry za tmy (tradice :))) ). Cesta to ale byla krásná, vedla přímo podél řeky a obloha se s postupným smrákáním začala barvit, do oranžova, pak růžova, až tmavě červena.
Ve zdraví jsme to teda absolvovali a v Poděbradech ještě po cestě na nádraží narazili na Kolonádu, o který mluvila Lucka po whatsappu. A ten byl teda famózní, květinový hodiny, anglický trávníčky, nekonečně moc kaváren a jedna fantastická lázeňská oplatka :).
Cestu zpátky jsme si v rychlíku rychle pochrupli.
 |
| Náhodnej vlak směr Kolín |
 |
| Cesta z města |
 |
| Nasraná Jája :) |
Lístky teda máme do Kolína a v úmyslu máme vystoupit tam, kde se nám bude líbit. Los padnul na vísku mezi Nymburkem a Poděbradama, Velké Zboží. Pár domečků a železniční trať, a taky asfaltka pro bruslaře, pravděpodobně vedoucí do Poděbrad. Po tý jsme se vydali. Bylo krásně, a tak jsme tak vočumovali topoly, lepili si bodláky do vlasů a děsně si to užívali. Za nějaký tři km jsme už byli ve městě a mě zmáhala obrovská chuť na pivko. Na mušku se nám dostala restaurace U Zámku, kde točili božsky hořkýho Hendrycha a měli super lasagne, popř roastbeef (jája). Tam jsme si teda v břichu udělali pokojíček a mohli jsme pokračovat na barevně značenou cestu, která se podle mapy v hospodě zdála být cca 6km dlouhá.
 |
| Héňa v Poděbradech |
 |
| Poděbrady náměstí |
 |
| A sluníčko zaaaapaaaadáááááá.... |
 |
| Už zapadlo :) |
 |
| Sluneční hodiny potmě :) |
Cestu zpátky jsme si v rychlíku rychle pochrupli.
Mefisto - Divadlo pod Palmovkou
Autor: Klaus Mann, adaptace: Ariane Mnouchkine, Režie: Emil Horváth.
Přišla nabídka. Na Mefista. Divadlo pod Palmovkou. Skočil jsem teda do pokladny pod Palmovkou a při smalltalku s paní pokladní sem zjistil, že ještě po červnový vodě zrekonstruovaný není, a že se bude hrát náhradně v Dlouhé :-/
Vohákli jsme se pak teda s Jájulou a vyrazili. Vyšlo nám to tam do první řády, jak jsme byli zvyklí. Nevěděl jsem přesně, o čem Mefisto bude a trochu mě to teda překvapilo.
Adaptace Mannova Mefista, kterou ztvárnila Ariane Mnouchkine (Francie) je celý příběh vtlačený na tříhodinové pódium, a to i přesto, že zachycuje události v rozmezí deseti let.
Hendrik Hoefgen je nadějný herec, který ve dvacátých letech hraje různé role v hamburském divadle. Žije rozvášným uměleckým životem a nezřídka hraje ve hrách namířených proti nacistům postupně se deroucím k moci. Jak se dále doba vyvíjí a čas se blíží k roku 33, kdy nacisté přebrali moc v Německu, nad hamburským divadlem se stahují černá mračna. Hendrik se dostává blíže ke svému snu (hrát Mefistofela ve Faustovi), je poslán na berlínskou divadelní scénu právě za touto rolí. Zatímco se jeho domovská scéna rozpadá, on navazuje vztahy s vysoce postavenými nacisty a když dojde k převzetí moci, je učiněn ředitelem divadla. Nadále hraje Mefistofela a roli v každé hře piluje. Do života se mu chvílemi vkrádá jeho dřívější protinacistické přesvědčení, které ale schopně zametá pod koberec, včetně svých bývalých divadelních přátel z Hamburku.
Hrou se prolínají také obrazy z Hendrikova osobního života, jako masochistický sex, a jiný legrácky. Hlavní linii ale pořád drží kariérní postup.
Hra v plné míře ukazuje zvířátka, které se v nás skrývají, a jak se chovají, když je pustíme ze řetězu. Na pódiu se vyskytuje značné množství postav, které (alespoň v první polovině) dělají příběh složitý na pochopení.
Představení má ale několik překrásností, který bych tady rád vypíchl.
Jednak jsou to herecké výkony. Všechny tak autentické. Především Jiří Langamajer (Hendrik), Klára Issová (Erika Bruecknerová), Jan Teplý (Hans Miklas), Kateřina Macháčková (Miriam Horowtizová) a Jan Skopeček (ředitel divadla).
Dále výtvarné zachycení představení. Kostýmy a maskování herců hřejivě dokreslovaly role a dění ve hře.
Nemůžu také zapomenout na napojení na skutečné události. K. Mann si jako předlohu pro svou roli Hendrika Hoefgena vybral Gustafa Gruendgense, který kráčel německým divadelním světem poněkud podobně jako Hendrik. Části příběhu také vycházeli ze osobní autorovy zkušenosti a z jeho vztahů .
Podtrženo sečteno, výborná, leč trochu složitá hra.
Přišla nabídka. Na Mefista. Divadlo pod Palmovkou. Skočil jsem teda do pokladny pod Palmovkou a při smalltalku s paní pokladní sem zjistil, že ještě po červnový vodě zrekonstruovaný není, a že se bude hrát náhradně v Dlouhé :-/
Vohákli jsme se pak teda s Jájulou a vyrazili. Vyšlo nám to tam do první řády, jak jsme byli zvyklí. Nevěděl jsem přesně, o čem Mefisto bude a trochu mě to teda překvapilo.
Adaptace Mannova Mefista, kterou ztvárnila Ariane Mnouchkine (Francie) je celý příběh vtlačený na tříhodinové pódium, a to i přesto, že zachycuje události v rozmezí deseti let.
 |
| Mefisto (J. Langmajer) |
Hendrik Hoefgen je nadějný herec, který ve dvacátých letech hraje různé role v hamburském divadle. Žije rozvášným uměleckým životem a nezřídka hraje ve hrách namířených proti nacistům postupně se deroucím k moci. Jak se dále doba vyvíjí a čas se blíží k roku 33, kdy nacisté přebrali moc v Německu, nad hamburským divadlem se stahují černá mračna. Hendrik se dostává blíže ke svému snu (hrát Mefistofela ve Faustovi), je poslán na berlínskou divadelní scénu právě za touto rolí. Zatímco se jeho domovská scéna rozpadá, on navazuje vztahy s vysoce postavenými nacisty a když dojde k převzetí moci, je učiněn ředitelem divadla. Nadále hraje Mefistofela a roli v každé hře piluje. Do života se mu chvílemi vkrádá jeho dřívější protinacistické přesvědčení, které ale schopně zametá pod koberec, včetně svých bývalých divadelních přátel z Hamburku.
Hrou se prolínají také obrazy z Hendrikova osobního života, jako masochistický sex, a jiný legrácky. Hlavní linii ale pořád drží kariérní postup.
Hra v plné míře ukazuje zvířátka, které se v nás skrývají, a jak se chovají, když je pustíme ze řetězu. Na pódiu se vyskytuje značné množství postav, které (alespoň v první polovině) dělají příběh složitý na pochopení.
Představení má ale několik překrásností, který bych tady rád vypíchl.
Jednak jsou to herecké výkony. Všechny tak autentické. Především Jiří Langamajer (Hendrik), Klára Issová (Erika Bruecknerová), Jan Teplý (Hans Miklas), Kateřina Macháčková (Miriam Horowtizová) a Jan Skopeček (ředitel divadla).
 |
| K. Macháčková a J. Skopeček |
 |
| J. Langmajer, K. Issová |
 |
| Jan Teplý |
Dále výtvarné zachycení představení. Kostýmy a maskování herců hřejivě dokreslovaly role a dění ve hře.
Nemůžu také zapomenout na napojení na skutečné události. K. Mann si jako předlohu pro svou roli Hendrika Hoefgena vybral Gustafa Gruendgense, který kráčel německým divadelním světem poněkud podobně jako Hendrik. Části příběhu také vycházeli ze osobní autorovy zkušenosti a z jeho vztahů .
Podtrženo sečteno, výborná, leč trochu složitá hra.
pátek 15. listopadu 2013
Kinooooooo!!! Komorník.
Komorník (The Butler), v rež. Lee Daniels
Sto let (dvě stě?) sem pod tlakem divadla úspěšně vodignoroval pražskou kinoscénu (dobře, kromě filmu Djúpid, asi před čtvrt rokem, a ten byl islandskej). A tak byl pátek večer (už ne uplně čertsvej) a my se ženou jaksi neměli do čeho píchnout (dvojsmysly stranou). Vokouknul sem kulturní přehled na rádiu 1 a ňák taky nic, páč už prostě bylo osm a ne šest. Tak hele, co kino? Aero, Světozor, Atlas... OKO!!! V oku dávaj Komorníka, to by mohlo bejt dobrý!
A už jsme seděli v jedničce a drncali ty tři stanice k Bio Oku. Cestou ještě rychlej páreček v rohlíčku (páč na vaření samo sebou nezbyl čas) a přímo v kino kavárně nedostižná malá Chotěboř. Tu si tam čovek může vzít s sebou do sálu. Takže mňámy a hupsky dupsky.
Před vchodem do sálu hraje nějaká dorostenka na klavír! A překrásně! Ale už sedíme v sále, v němž je nespočet sedátek různýho stylu. Od sypacích pytlů (fatboy), přes plážový sedátka z Rozmarnýho léta až po polstrovaný kino sedačky. Inu, zkusili jsme jednu rozmarně letní, a to by teda na dvě hoďky sezení moc nebylo. Nakonec vyjrála polstrovaná, pfffff.
A teď trochu k filmu. Hlavní postavou je černoch jménem Cecile, který od mládí dělá černého služebného, jak bývalo v US zvykem. Jak postupně roste, dostává šance dělat služebníka v různých podnicích a postupně se dostavá do vyšší a vyšší třídy. Někdy po třicátém roce života se dostane jako komorník do Bílého domu. A tam pak pracuje přes dvacet let. Za tu dobu se mu pod rukama (nebo nad rukama?) vystřídá několik prezidentů (Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Carter, Regan) a nechtěně tak sleduje process zrovnopravňování černého a bílého obyvatelstva Spojených Států. Prezidenti tam se svými politickými partneruy řeší postavení k ukončení segregace, reakce na protesty, a další a další. Cecile je do toho zatažen zvláště silně, neb se jeho syn zapojí do všech možnýc i nemožných protestů za zrovnoprávnění. Hlavní dějovou linku působení Cecile v Bílém domě protíná další linka, a tou je jeho rodinný život, který se nezřídka propadá do stejně hlubokých nížin jako situace afroameričanů. Všechny scény a děj pak zvláště podrthuje, že je postaven na skutečných událostech posle skutečné osoby.
Velice dobrý námět na zpracování. Přiblížení problematiky sbližování černého a bílého obyvatelstva. Na filmu je znát, že je natočen Američany. Nepřekáželo by ho trochu víc poevropštět :). Celkově bych teda řekl PALEC NAHORU.
Sto let (dvě stě?) sem pod tlakem divadla úspěšně vodignoroval pražskou kinoscénu (dobře, kromě filmu Djúpid, asi před čtvrt rokem, a ten byl islandskej). A tak byl pátek večer (už ne uplně čertsvej) a my se ženou jaksi neměli do čeho píchnout (dvojsmysly stranou). Vokouknul sem kulturní přehled na rádiu 1 a ňák taky nic, páč už prostě bylo osm a ne šest. Tak hele, co kino? Aero, Světozor, Atlas... OKO!!! V oku dávaj Komorníka, to by mohlo bejt dobrý!
A už jsme seděli v jedničce a drncali ty tři stanice k Bio Oku. Cestou ještě rychlej páreček v rohlíčku (páč na vaření samo sebou nezbyl čas) a přímo v kino kavárně nedostižná malá Chotěboř. Tu si tam čovek může vzít s sebou do sálu. Takže mňámy a hupsky dupsky.
Před vchodem do sálu hraje nějaká dorostenka na klavír! A překrásně! Ale už sedíme v sále, v němž je nespočet sedátek různýho stylu. Od sypacích pytlů (fatboy), přes plážový sedátka z Rozmarnýho léta až po polstrovaný kino sedačky. Inu, zkusili jsme jednu rozmarně letní, a to by teda na dvě hoďky sezení moc nebylo. Nakonec vyjrála polstrovaná, pfffff.
 |
| Komorník Cecile (Forest Whitaker) |
A teď trochu k filmu. Hlavní postavou je černoch jménem Cecile, který od mládí dělá černého služebného, jak bývalo v US zvykem. Jak postupně roste, dostává šance dělat služebníka v různých podnicích a postupně se dostavá do vyšší a vyšší třídy. Někdy po třicátém roce života se dostane jako komorník do Bílého domu. A tam pak pracuje přes dvacet let. Za tu dobu se mu pod rukama (nebo nad rukama?) vystřídá několik prezidentů (Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Carter, Regan) a nechtěně tak sleduje process zrovnopravňování černého a bílého obyvatelstva Spojených Států. Prezidenti tam se svými politickými partneruy řeší postavení k ukončení segregace, reakce na protesty, a další a další. Cecile je do toho zatažen zvláště silně, neb se jeho syn zapojí do všech možnýc i nemožných protestů za zrovnoprávnění. Hlavní dějovou linku působení Cecile v Bílém domě protíná další linka, a tou je jeho rodinný život, který se nezřídka propadá do stejně hlubokých nížin jako situace afroameričanů. Všechny scény a děj pak zvláště podrthuje, že je postaven na skutečných událostech posle skutečné osoby.
Velice dobrý námět na zpracování. Přiblížení problematiky sbližování černého a bílého obyvatelstva. Na filmu je znát, že je natočen Američany. Nepřekáželo by ho trochu víc poevropštět :). Celkově bych teda řekl PALEC NAHORU.
úterý 12. listopadu 2013
Never Sol a Umakart dohromady? Absolutní vášeň!
Inu právě jsem se vrátil z divadla Archa, kde právě proběhla hudební akce století. Hned dva z mých srdcových interpretů se objevili na archovým pódiu, a na chvíli dokoce oba najednou. A tak sem tam vzal barušku a tatínka.
Byla to kapela Umakart a jedna z nově se prorážejících hvězd, který mi berou dech - Sára Vondrášková, aka Never Sol.
Sára začala večer se svým čtyřčleným dámským doprovodem a předvedla dušihladící výkon. Zahrála snad všechny svoje songy z alba Under Quiet a já jsem se celkem tetelil blahem. Byla jen trochu škoda, že se v nazvučení trochu ztrácel její překrásnej hlas. Už když zahlásila konec představení, měl jsem pocit, že mi v hlavě posledních 40min vzniklo tolik šťastnejch pocitů, že bych si vesele poskakoval domů, i kdyby už žádná další produkce nebyla.
To jsem ale nevěděl, co mě čeká.
Pak se zatáhla opona, a Umakart nastoupil na scénu s prastarou písní ještě z Jaromíra 99 - Praděd. Ta bývala z mých nejmilejších. Po celou dobu hraní Pradědu zůstala poloprůhledná "opona" zatažená a hudebnící byli nasvicováni tak, aby na bariéru házeli různě poskakující stíny. Vypadalo to magicky přitažlivě a já si připadal jak v nějakým surrealistickým divadle - moc hezký.
Pak pokračovaly převážně pochmurný songy z alba Vlci u dveří, jako je Kuku a Koko nebo Venku zase prší. Umakart si na pódium zval nejrůznější hudebníky český scény jako chlapíky z Tata Bojs, a tak.
Pak to ale přišlo. Jako další host na podium vstoupila Never Sol a odzpívala Stínohry, na které je Umakart zvyklý s Marií Rottrovou. Co tam se ale stalo, to je K NEPOPSÁNÍ. Stál jsem tam jako opařenej a měl jsem pocit, že ani nedejchám. Běhal mi zase mráz po zádech a jsem si jistej, že tohle byl nejsilnější hudební zážitek poslední několikaletý doby. Navíc to bylo krásně ozvučený tak, že hlas Sáry vynikl v plný kráse. Byl jsem na vrcholu blaha.
I zbytek koncertu Umakartu byl dechberoucí. Hráli bomový kousky jako Ve 4 ráno, Na hory, a hlavně Votroci, na kterýžto se právě zastavila půlka TataBojs. Chytlo mě to za srdíčko prostě.
Nejde na ten zážitek zapomenout.
Tady je ten můj srdíčkovej song, přímo záznam z místa:
http://www.youtube.com/watch?v=23pzssu1_d4
Byla to kapela Umakart a jedna z nově se prorážejících hvězd, který mi berou dech - Sára Vondrášková, aka Never Sol.
Sára začala večer se svým čtyřčleným dámským doprovodem a předvedla dušihladící výkon. Zahrála snad všechny svoje songy z alba Under Quiet a já jsem se celkem tetelil blahem. Byla jen trochu škoda, že se v nazvučení trochu ztrácel její překrásnej hlas. Už když zahlásila konec představení, měl jsem pocit, že mi v hlavě posledních 40min vzniklo tolik šťastnejch pocitů, že bych si vesele poskakoval domů, i kdyby už žádná další produkce nebyla.
 |
| Never Sol |
To jsem ale nevěděl, co mě čeká.
Pak se zatáhla opona, a Umakart nastoupil na scénu s prastarou písní ještě z Jaromíra 99 - Praděd. Ta bývala z mých nejmilejších. Po celou dobu hraní Pradědu zůstala poloprůhledná "opona" zatažená a hudebnící byli nasvicováni tak, aby na bariéru házeli různě poskakující stíny. Vypadalo to magicky přitažlivě a já si připadal jak v nějakým surrealistickým divadle - moc hezký.
Pak pokračovaly převážně pochmurný songy z alba Vlci u dveří, jako je Kuku a Koko nebo Venku zase prší. Umakart si na pódium zval nejrůznější hudebníky český scény jako chlapíky z Tata Bojs, a tak.
 |
| Uměleckej úvod Umakartu, bombový |
 |
| Umakart se Sárou! |
I zbytek koncertu Umakartu byl dechberoucí. Hráli bomový kousky jako Ve 4 ráno, Na hory, a hlavně Votroci, na kterýžto se právě zastavila půlka TataBojs. Chytlo mě to za srdíčko prostě.
 |
| Umakart boží! |
Nejde na ten zážitek zapomenout.
Tady je ten můj srdíčkovej song, přímo záznam z místa:
http://www.youtube.com/watch?v=23pzssu1_d4
Vývoj profesionální znalosti - Pega business architekt certifikace
... a tak jsem se měsíce prokousával světem software pro BPM (business process management) jménem Pega PRPC.
Svět Pega je zezačátku příšerně zmatenej, protože si její tvůrci vymysleli vlastní terminologii. Obecně vzato má BPM již ustálenou množinu termínů, které se v oboru používají. Ale pega ne, ta si z těchto termínů některé vezme a přiřadí jim úplně jiný význam a pro zbytek si doplní svoje valstní, mnohdy hlavu ani patu nedávající. A tak bylo seznamování trochu krkolomný.
Po čase studia jsem se teda rozhod pro certifikaci na businss architekta. Zaregistroval jsem se, CG mi zaplatilo zkouškovej poplatek a v inkriminovanej den jsem se dostavil do Vršovic do Gopasu. Takovou divně barevnou kostovou budovu jsem snad ještě neviděl. Na jednu stranu jí to dodává veselí, na druhou je to kousek od rodiných domů opodál pěkná pěst na oko.
Přišel jsem tam, milá slečna mě instruovala, že musím všechno (snad i náhradní zuby, kdybych je měl) odložit do uzamykatelný skříňky. Tak jsem učinil a už jsem seděl ve ztichlý místnosti u pořítače a začkrtával odpovědi. Bylo to 70 multiple choice otázek na 90 min. Ač jsem se pečlivě připravoval, trochu mě zaskočilo, u kolika otázek jsem si vůbec nebyl jistej odpovědí.
Stihnul jsem to trochu dřív než v limitu, ale neodcházel jsem ze zkoušející místnosti s nějakym super bezpečným pocitem. Než jsem si ale vyndal věci ze über zabezpečený skříňky, byl vytištěnej můj výsledkovej papír, a ten říkal 81% správně. Potřeba bylo 70, ejchuchůůůůůůůůůů.
Tak mám teda papíry na hlavu!
Svět Pega je zezačátku příšerně zmatenej, protože si její tvůrci vymysleli vlastní terminologii. Obecně vzato má BPM již ustálenou množinu termínů, které se v oboru používají. Ale pega ne, ta si z těchto termínů některé vezme a přiřadí jim úplně jiný význam a pro zbytek si doplní svoje valstní, mnohdy hlavu ani patu nedávající. A tak bylo seznamování trochu krkolomný.
 |
| Pega logo, už se mi o něm i zdá. |
Po čase studia jsem se teda rozhod pro certifikaci na businss architekta. Zaregistroval jsem se, CG mi zaplatilo zkouškovej poplatek a v inkriminovanej den jsem se dostavil do Vršovic do Gopasu. Takovou divně barevnou kostovou budovu jsem snad ještě neviděl. Na jednu stranu jí to dodává veselí, na druhou je to kousek od rodiných domů opodál pěkná pěst na oko.
 |
| Gopasí budova v Kodaňský ulici, pfff? |
Přišel jsem tam, milá slečna mě instruovala, že musím všechno (snad i náhradní zuby, kdybych je měl) odložit do uzamykatelný skříňky. Tak jsem učinil a už jsem seděl ve ztichlý místnosti u pořítače a začkrtával odpovědi. Bylo to 70 multiple choice otázek na 90 min. Ač jsem se pečlivě připravoval, trochu mě zaskočilo, u kolika otázek jsem si vůbec nebyl jistej odpovědí.
Stihnul jsem to trochu dřív než v limitu, ale neodcházel jsem ze zkoušející místnosti s nějakym super bezpečným pocitem. Než jsem si ale vyndal věci ze über zabezpečený skříňky, byl vytištěnej můj výsledkovej papír, a ten říkal 81% správně. Potřeba bylo 70, ejchuchůůůůůůůůůů.
Tak mám teda papíry na hlavu!
neděle 10. listopadu 2013
65daysofstatic poprvé v Praze
Už uplynulo hooodně vody od dob, kdy jsem, ještě hluboko uprostřed studia, poprvé zaslechl 65daysofstatic na Radiu 1. To bylo myslím někdy v roce 2009. Moc se mi na nich zalíbilo kombinování řezanýho kytarovýho základu s prvakama drum'n'bassu, špetkou elektroniky a občasnýho klavíru.
Tak dlouho jsem pak vzýval všechna božstva, aby mi je poslali do Prahy! Nic se ale nedělo, a tak mě hudební vlna odnesla zase někam dál. No, a pak přišel brzkej podzim 2013 a v rámci koncertový spršky (Múm, Sóley, Peter Gabriel, ...) se dostavili i 65daysofstatic. Nemohl jsem je nechat z Prahy upláchnout bez dozoru :)
S lístkama jsme se poměrně nějak zavčasu narhnuli s Jájulínkem do Roxy, kde hráli. Přikodrcali jsme se do nějaký zadní řady a na pódiu už ze sebe to nejlepší ždímali jacýsi Sleepmakeswaves z Austrálie. Docela hezkej post rock, ale chybělo tomu trochu šmrncu, kterej si 65dos dodávaj těma kláveskama.
Do toho jsem tam potkál Jonáška, jaký to štěstí, s Vaškem, a taxme podupávali společně. Pak už nastoupili mistři ze Sheffieldu. Zezáčátku se to rozjíždělo na můj vkus trochu moc pomalu, oni tomu pak ale dodali razanci sobě vlastní. Byli správně nahlas, jak maj bejt, jenom klávesky se trochu ztrácely občas.
Byl jsem tak na půlce cesty k fascinaci, protože mi za tu dobu už trochu vypadly z poslouchacího repertoáru. I tak sem si to ale moc užil a můžu si udělat další odškrátáváko věcí, který musim slyšet něž umřu :).
Kdo má zájem, tady je ochutnávka přímo z koncertu (horší kvalita):
http://www.youtube.com/watch?v=fOu5AsuzTYY
... případně studiofka v krásný kvalitě:
http://www.youtube.com/watch?v=WneDU-K3Sww
Tak dlouho jsem pak vzýval všechna božstva, aby mi je poslali do Prahy! Nic se ale nedělo, a tak mě hudební vlna odnesla zase někam dál. No, a pak přišel brzkej podzim 2013 a v rámci koncertový spršky (Múm, Sóley, Peter Gabriel, ...) se dostavili i 65daysofstatic. Nemohl jsem je nechat z Prahy upláchnout bez dozoru :)
S lístkama jsme se poměrně nějak zavčasu narhnuli s Jájulínkem do Roxy, kde hráli. Přikodrcali jsme se do nějaký zadní řady a na pódiu už ze sebe to nejlepší ždímali jacýsi Sleepmakeswaves z Austrálie. Docela hezkej post rock, ale chybělo tomu trochu šmrncu, kterej si 65dos dodávaj těma kláveskama.
 |
| 65daysofstatic: rozjíždění. |
Do toho jsem tam potkál Jonáška, jaký to štěstí, s Vaškem, a taxme podupávali společně. Pak už nastoupili mistři ze Sheffieldu. Zezáčátku se to rozjíždělo na můj vkus trochu moc pomalu, oni tomu pak ale dodali razanci sobě vlastní. Byli správně nahlas, jak maj bejt, jenom klávesky se trochu ztrácely občas.
 |
| 65daysofstatic: boží světelný efekty! |
 |
| 65daysofstatic - boží hudba! |
Kdo má zájem, tady je ochutnávka přímo z koncertu (horší kvalita):
http://www.youtube.com/watch?v=fOu5AsuzTYY
... případně studiofka v krásný kvalitě:
http://www.youtube.com/watch?v=WneDU-K3Sww
pondělí 4. listopadu 2013
Caveman u Hasičů!
Lucci s Tominem se asi rozhodli mě trochu vzdělat v tom, jak funguje ženský svět. A tak mi dali k narozkám lístky na Cavemana, o kterém jsem už před několika lety slyšel mnohokrát. Prej že mi to narovná pohled na mužskej a ženskej svět, haha. No, tak sem byl zvědavej.
Bylo to v divadle U Hasičů, kousek od Náměstí Míru. Dorazili jsme s Jájou nečekaně brzo, takže nejdřív na bar na víno. "Táákže dvakrát po deci červenýho bych poprosil." pronesl jsem směrem k symapticky vyhlížející barmance. "Ehm, ale víte, že jedna deci stojí 45Kč a dvě deci 55Kč?" odvětila. Tak oni tady prostě chtěji diváka zákonitě ožrat před představením!! "Oukej, tak mi dejte jednou jednu deci a jednou dvě deci.", podvolil jsem se. Škoda, že tam měli dost zahuleno. Na třetí zazvonění jsem se doklimbali do hlediště (s podivem, že jsme na baru nepotkali ty dva), a oni zatím už způsobně seděli v první řadě a drželi nám místa.
Na pódiu byl velkej, několik centimetrů vysokej žlutej kruh popsanej slovy "one man show". To by se dalo nazvat "captain obvious!". Mňa, a pak se vobjevil ten pán - Caveman (Jakub Slach). A začal s neuvěřitelnou energií vyprávět a performovat.
"Jednou sem se takhle zavřel do garáže a ponořil se do života svejch předků..." - to celý začalo. "Pak jsem se dozvěděl, že muži jsou od pradávna lovci, ženy sběřači..."
Z toho pak v představení vyplývá celá řada věcí, jako například, že muži jsou náchylný k přejetí výjezdu z dálnice, protože se přece koncentrujou na jízdu! A ženám že neupadnou ruce ani nohy, když v krámě vošahává už osmadvacátej obleček. Takovýhle moudra a caveman každej kus příběhu provázel mohutným pohybovým doporovodem.
A takhle caveman jel od začátku až do konce. Nechápu, jestli to zvládnul za pomoci nějakejch amfetaminů nebo čeho, ale byl vážně nejlepší. Mně osobně se nad tim představenim spojilo několik paralel v ženským světě a ještě jsem se náramně pobavil. Tolikrát jsem tam viděl scény z Jájinýho (ale i svýho!) světa!
To byla teda věc božská zase.
 |
| Caveman útočí! (J. Slach); zdroj: caveman.cz |
Na pódiu byl velkej, několik centimetrů vysokej žlutej kruh popsanej slovy "one man show". To by se dalo nazvat "captain obvious!". Mňa, a pak se vobjevil ten pán - Caveman (Jakub Slach). A začal s neuvěřitelnou energií vyprávět a performovat.
"Jednou sem se takhle zavřel do garáže a ponořil se do života svejch předků..." - to celý začalo. "Pak jsem se dozvěděl, že muži jsou od pradávna lovci, ženy sběřači..."
Z toho pak v představení vyplývá celá řada věcí, jako například, že muži jsou náchylný k přejetí výjezdu z dálnice, protože se přece koncentrujou na jízdu! A ženám že neupadnou ruce ani nohy, když v krámě vošahává už osmadvacátej obleček. Takovýhle moudra a caveman každej kus příběhu provázel mohutným pohybovým doporovodem.
A takhle caveman jel od začátku až do konce. Nechápu, jestli to zvládnul za pomoci nějakejch amfetaminů nebo čeho, ale byl vážně nejlepší. Mně osobně se nad tim představenim spojilo několik paralel v ženským světě a ještě jsem se náramně pobavil. Tolikrát jsem tam viděl scény z Jájinýho (ale i svýho!) světa!
To byla teda věc božská zase.
sobota 2. listopadu 2013
Jak se dobře žije v Dejvicích.
Taxem si dneska vyrazil na kafčo. Do Salsa Café v Jaselský ulici. Hřejivá přkrásná kavárna s nedostižně dobroučkym espressem, příjemnou obsluuhou a vůbec samejma superlativama. Vysedával jsem si tam při psaní blog postů a po jedno Guatemalským kafi jsem si dal ještě Nicaragujský. Bylo to tam fantaskní!
Tak proč je žití v Dejvicích dosti fantastický?
Tak za prvé: docela slušná spousta kaváren v Dejvicích - Salsa, Vypálený koťátko, Potrvá, Calma, Kabinet, ouuu!
No, pak taky to, že se člověk může toulat uličkama a snadno se vnich zamotat, protože vedou tak nějak šikmo na kulaťák, a vokolo ťapou maminky s kočárkama, na zahrádkách seděj lidi na pívu a všichni jsou takový vyrelaxovaný :)
No, a pak jde teda člověk někam do krámu pro pesto, a při přecházení Milady horákový na něj vybafne takováhle zářivá obloha??
Mně je tady prostě krásně.
Tak proč je žití v Dejvicích dosti fantastický?
Tak za prvé: docela slušná spousta kaváren v Dejvicích - Salsa, Vypálený koťátko, Potrvá, Calma, Kabinet, ouuu!
No, pak taky to, že se člověk může toulat uličkama a snadno se vnich zamotat, protože vedou tak nějak šikmo na kulaťák, a vokolo ťapou maminky s kočárkama, na zahrádkách seděj lidi na pívu a všichni jsou takový vyrelaxovaný :)
No, a pak jde teda člověk někam do krámu pro pesto, a při přecházení Milady horákový na něj vybafne takováhle zářivá obloha??
 |
| Večerní Hradčanská, není to zbožňovatelný? |
Mně je tady prostě krásně.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)