Bicyklování v Praze II: Šááárka a zpátky do Dejvic

A jak nás tak ty kolečka chytli, vydali jsme se s Jájou do Šárky. Z Hradčanský je to mnohem víc zevl výlet než z Čimic (20km vs 40 km).

Cesta přes Šárku

Výlet je to hezkej, ale zahřejvací. Z Hradčanský se tam v první fázi totiž jede přes Hanspaulku, a to je kopec jako kráááva! Aspoň se cyklista nenudí. Tam odsud jsme se pak už jenom vezli, bez šlápnutí, až do šárky. Ta je pro ježděn na kole krásná, taková lesíkovitá, ve svý Divoký části pak lemovaná narudlejma skálama a vůbec, hrozně hezký je tam všechno.

Divoká Šárka, kousek od konečný tramvají.

Zpátky jsme jeli přes Liboc, kterej nám ještě naservíroval seriózní kopec a Jáju opět nechal trochu držkovat. Pak přes Střešovice už to zase bylo bez šlápnutí. Bylo to hezký rozhejbání se na filmový odpoledne s Lucci a Tomínem.

Bicyklování v Praze I: Nábřeží, Václavák...

Jednoho sobotního (do)poledne jsme se se ženou vydali cyklistit. Tentokrát nikam za přírodou, ale pěkně do Prahy. Vedlejším cílem bylo ulovit nějakou knížku na Václaváku, a tak jsme to vzali dolů přes Klárov, po Mánesově mostě, a pak po nábřeží až do Nuslí. Tam jsme to nějak pomalu otočili, vyšlápli si k Apolináři a Štěpánskou to nabrali na polocíl naší cesty.

Byl to teda na jednu stranu příjemnej, na druhou stranu hororovej zážitek.

Nábřeží žije!

Příjemnej proto, že je hrozně krásný šlapat si tak podél Vltavy na kole a v klídku se rozhlížet. Šlape to hezky a je to hezky zahřejvající. Zvlášť krásný to bylo na Smetanově nábřeží, který je teď každou sobotu zavřený pro auta pod hlavičkou akce "Nábřeží žije!". Byla tam spousta stánků a různejch kulturních aktivit. Nábřeží pak funguje jako promenáda a děěěěsně mu to sluší, yummy! Taky jsem tam krátce potkal zapovězenýho Šindíka. To by v tom byl čert aby on v nečem takovym neměl prsty. Moc to taky slušelo Nápolavce, která byla proměněná ve voňavej trh.

Náplavka žíje!

No, a hororovej proto, že Pražský cyklostezky na hlavních silnicích pro auta jsou žalostný. Cyklista tak musí počítat s tím, že ho málem sejmou na Masarykově nábřeží, Nábřeží kpt. Jaroše, na Malý straně i ve Štěpánský, tfuuuuuj.

Škoda, že na tom Praha s těma kolečkama není jako Kodaň, to bych se pak fakt rychle naučil nejezdit autem.

Rodinka začíná plavat!

A dneska mám extra důvod k oslavě. Babočka s Baruškou se vydaly do bazénu na Šutce, kterej jim už měsíce vnucuju a dle zpráv se jim tam oběma líbilo.

Jsem obecně hrozně rád, když si moji blízcí najdou aktivitku, pro níž se nadchnou. Těším se, jak s nima budu sdílet zážitky a uvidim jim v očích jiskřičky, protože plavání je prostě nedostižná aktivitka.

JUPAIDY!

Komorní fidlovačka: Můj báječný rozvod

A jak skončila wakeová sezóna, zase začala sezóna divadelní. Teda, až na to, že jsem divadla nechal odležet skoro měsíc od začátku začátku září, což je ostuda. Napravil mi to ale dobře mířenej dáreček k narozkám - dva lístečky na Fidlovačku, na Můj Báječný rozvod.

Je to fantastická komendiálně laděná hra se smutným podtextem, v níž Eliška Balzerová podává výjimečnej a nedostižnej výkon. Hra o jednom herci pojednává o tom, jak se změní svět osoby, která je po dlouhém manželsví opuštěna. Vše začíná prvním rozhovorem o rozvodu a následuje vykreslení všech emocí a situací, který v týhle souvislosti nastávají.

Hlavní rolí je opuštěná manželka Angela, již její manžel Max (jí přátelsky nazývaný Meloun) na počátku hry oznámí, že se zamiloval jinde, a že odchází. Nastává koloběh chvil individualistické sebedůvěry a propadání se do prostor samoty. V ději se vyskytuje velké množství postav, které Angela sama předvání, když vypráví, jak se s nimi setkala. Eliška Balzerová si se zákruty všech osobností hravě poradí, a tak jsem měl pocit, jakoby všechny ty postavy poskakolaly po jevišti.

Angela Kennedy-Lipska v podání E. Balzerové,
zdroj:http://www.fidlovacka.cz/divadelni-hra/muj-bajecny-rozvod

Druhým hlavním aktérem je pejsek, jménem Axel, který je na jevišti sice v plyšoévé podobě, ale pro halvní postavu je nepostradatelný. Mezi další postavy ve hře se často vyskytující patří manžel Meloun, rozvodový poradce, kamarádky a mnozí další.


Autorkou je pro Geraldine Aron pocházející z Irska. Irské rysy jsou ve hře i jejím českém překladu od Pavla Dominika dobře znát (katolická orientace, vymezování se proti protestantům, atd.). Osoby angelinu obklopující jsou z různých koutů světa a  podání jejich přízvuků přeložených do češtiny mi přišlo hodně zábavný. Ještě bych si to dal jednou v angličtině.

Inu, byla to překrásnost, zvlášť na Fidlovačce, kde jsou ještě krásný starý sedačky a prima bar s vínem!

Harrachov s babočkou!!

Jak tak minula půlka září, přiblížil se výlet do Harrachova, na kterej jsem, jakožto na vzpomínku na naše výlety v dětsví, slíbil vzít babočku se ségrou.

V pátek po práci jsme se ještě doma napucli přebáhječnou véčou, naskládali se zavčasu do kořkovozu a pomalu vyrazili po Mladoboleslavský směr Harrachov. U Turnova jsme to začali točit směr Jablonec, Velký Hamry, Tanvald... Po celpou cetsu lilo jako z konve, a tak měly dvě třetiny osazenstva našeho výletního týmu obavy o to, jak se nám ten výlet vydaří.

Dojeli jsme do Harrachova, a navigačka nás nasměrovala kolem skoro zchátralý Normy k několka-patrovejm turistickejm ojektům, který tam zcela jistě nestávaly tehdy před 15lety, když jsme se tam s babočkou batolili. Pod stříškou jednoho z těch domů už stála hezká dámička, která nás do apíku uvedla. Vypakovali jsme jenom zlehka a zakoncentrovali jsme se na obsah tmavý látkový tašky obsahující baterii Tarapaca, čili asi 3 láhve mňamy vína z Chile. Taxme se tak při vínečku vykecávali a plánovali zítřek, moc hezkej večer :)

Večerní pohodička u vínečka

Následující den, spodivem zavčasu vstávačka, posílení se baboččinou nedostižnou bábovkou a šups skrz Harrachov směrem k lanovce na Čertovu horu. Prošli jsme kolem areálu, který nás tehdy dávno hostil, kolem zchátralých stánků opodál, kolem příšerně nažluceného obchodu s potravinama až ke křižovatce u cyklopůjčovny, z níž vede cesta pod Čerťák. Po městečku se pohybovaly kila a tuny převážně polských turistů a tu a tam na nás zpoza rohu vybafla nějaká odporně moderní budova. Bylo takový docela vlezlo a nevlídno, taxme vlezli do příjemně vyhlížející hospůdky (Hotel David) s vidinou mňamkovýho kafe. Interiér restaurace i obsluha byly super, kafe bylo ale celkem odporný, brrreeekekeke. Ale zas tam bylo hezky teploučko a vlídno. Z oken jsme koukali na vršek Čerťáku a ten se chvíli mlžil do mraků, chvíli zůstaval čistej.

Zahřejvání se v Hotelu David pod Čerťákem

Čertova hora, teď zrovna bez mraků

Ven jsme vyběhli právě v momentě, kdy nahoře nebyl ani mráček. Odseděli jsme si studenou cestu lanovkou a ping, 200metrů před koncem připluly mraky a vršek zase zabalily. K vzteku. Nahoře nám ještě vlekař cuknul s babočkou při vystpování, takže se jí ozvala bolístka na noze. Kokos vlekař to ještě dementně okomentoval, byl na facku. Nahoře na hoře teda nebylo nic vidět (jenom bratři Poláci), a tak jsme si výhledu moc neužili. 

Vršek Čertov hory, bez mlhy ani ránu!

Mně ale stejně připadalo, že to tý hoře v mlze sluší. Krátkej a překrásnej výhled se nám ale povedl na cestě lanovkou dolů, yahuuuuuu, moc se mi líbil!

Studenej polovýhled cestou dolů.

A protože jsme se z kopečka vrátili ještě víc vymrzlý, následovala zase návšteva v Davidovi. Tentokrát na svářo, a to už bylo k nezaplacení dobrý :). Pak už jen krátká zastávka doma, a ťapací procházka do Annenského údolí. To bylo kouzelný starejma krásnejma roubenkama, i novýma chatama v podobným stylu. Tuze se mi tam líbilo.

Po tuze dobrý zvěřinový véče v resturaci Z jsme se s Barčou vidali na procházku. Teda... já jsem šel na procházku a ona na houby. Přesto jsme šli spolu :). Řízli jsme to napříč lesem a chvilkama prolejzali docela neveselejma porostama. Baruška našla nějaký záchvěvy houbiček, já se nadejchal čerstvýho vzduchu, a tak se vlk nažral a ... :)

Lehký dobrodrůžo na procházce

Jediný sluníčko za ten den, k neuvěření!

Večer se konala návštěva na cestovatelsko-horolezeckým festivalu Střechy světa v Pasekách nad Jizerou. Vyjeli jsme kolem osmý, takže už byla tma jako v pytli. Google mapy nás docela spolehlivě naváděly, až jsme přijeli ke vstupní ceduli Paseky, a odtud ukazovaly ještě 8km :). Ty jsme absolvovali, a když už to vypadalo na konec světa (rozvrzaná silnice, jednotlivý rozstrkaný domy a kolem nic...), najdednou se před náma zjevilo parkoviště s desítkama aut. Super! Tak tady to asi bude. Vyšlápli jsme po schodech a nasáčkovali se do přednáškovýho sálu. Čekalo nás působivý povídání o kajakovým splouvání Mekongu v Laosu a výstupu na Gasherbrum v Pákistánu. Oboje to bylo hrozně poutavý s krásnejma fotkama, že by se človík hned chtěl stát horolezcem, ouuuu!! Po příjezdu "domů" do Harrachova následovalo obligátní víněčko.

Ráno snídaňka, zapakování kořkovozu a přeparkování poblíž cesty na Mumlavské Vodopády. Na ty jsme s babočkou vždycky hrozně rádi chodili a tímhle výletem jsme si všechny ty zážitky připomněli. Babočka to i s bolavou nožkou vyskákala úplně hrdinsky. Mumlavskej vodopád, kterej jsme měli šanci okukovat je něco překrásnýho. Je tak příjemně skrytej v lese a jeho tůňky chytaj takovou hezky průhlenou hnědooranžovou barvu. U něj jsme se teda párkrát vyblejskli a zapadli na Mumlavskou chatu na kofču/kafe. Ani jedno nestálo za moc, ale to nám na dobrý náladě neubralo. Cestou zpátky baruška lovila v okolních lesích houby a my s babočkou si to metelili po chodníčku.

Babočka a houbařka na Mumlavě

Mumlavský vodopády

Po cestě na Prahu jsme ještě na oběd obsadili Restauraci pod Pantheonem. Je taková oprejskaná a správně omšelá, má výběr z pěti jídel, pohodička. Zvlášť za zmínku stojí ta česnečka, kterou jsme si dali všichni tři. Huba mi pak smrděla ještě asi tejden :)

Pravděpodobnej Barušky cíl - lysohlávky?! :)

Hrubá skála

Poslední zastávka byla na Hrubý Skále, kde jsme tak pocourali po nádvoří zámku, kterej je teď uvedenej do provozu jako restaurace. Barušku jsme vypustili na houby, pak se naposled vyfotili a vyrazili na Prahu. Moc hezkej výlet to byl.

Pápá výlete, byls hezkej!

Oslava narozek

Bylo několik týdnů před mýma narozkama a Jája mi poslala pozvánku na narozkou véču. Měl jsem zrovna nějakou ne zrovna nejrozjetější náladu, a taxem jí napsal, že na véči chodíme pořád a že bychom si mohli vymyslet nějakej zábavnější program :)

Pak k tomu patří ještě extempore, který jsem zhmotnil, když jsme seděli ve Stráži pod Ralskem v cukrárně na snídani, a volal jí Balazs. Jája s ním chvíli mluvila, pak se zvedla a povídá mu do telefonu "Jotáák, no tak to já půjdu ven". Hmm, co je za tajemství, řek jsem si, začal jsem dělat nátlak. Jája nejdřív řekla, že něco o Zuzce. Představil jsem si asi tisíc věcí, a ani jedna nemohla bejt příliš pozitivní pro Balazska. Tak jsem naléhal dál. Jája vzdorovala a nakonec to svedla na domlouvání dárků na Vánoce :)

Zas o několik dní později mi Jája nahlásila, že půjdem na pivko s Tominem a Lucci. To znělo jako plán a já se s tím spokojil.

No, a pak nastal ten večer, na kterej se to chystalo. Já si šel ještě po práci zaplavat, v půl osmý jsem dorazil domů a žena mě málem nátlakem odtáhla směrem Los v Oslu na Vinohradech. Když jsme procházeli kolem oken tý hospy, zahlíd jsem Jonáška. A tak si, hlup, říkám, jééé to je ale náhoda, že je tu Jonda se svejma kámošema taky!

No, a paxme vešli a já zjistil, co na nás s Tominem Jája s Lucci uchystaly. Seděla tam většina mejch blízkejch přátel a mě poskočilo srdíčko radostí! Paxme se nasáčkovali k jednomu stolu (bylo nás tam asi 15), a začali do sebe klopit pivínka a rumíčky! Bylo to celý překrásný. Nejlepší narozkopárty jakou mi žena mohla zorganizovat!

Fotit mě bohužel napadlo až když byla většina osazenstva pryč a mi jsme do sebe se zbylou silnou skupinku lili rum :), tady je výsledek:

Návštěva v Ešusu na Radiu 1

V jeden pondělní večer při poslouchání tradičního cestovatelskýho pořadu Ešus na Radiu 1 mě napadlo, že bych světu moh povědět něco málo o Islandu, když se mi tak zaříznul do srdce.

No, tak jsem napsat Strýčkovi Míšovi (moderátor) a on mi napsal, ať přijdu. Za tejden.

Týden přede mnou byl v Ešusu Jura, kterej taky mluvil o Islandu. Ohromil mě množstvím dějinej souvislostí, o kterých věděl a já o nich neměl ani páru. Taxem z toho svýho vystoupení měl zdravou nervozitku.

Přišel sem tam do Říčanský ulice  a jal se hledat č.o. 3. Nertvalo to dlouho a stál jsem před hranatou, ne moc zajímavou budovou, na níž visely cedule všech možnejch i nemožnejch rádií. Chvíli jsem tam tam stepoval a pak se vedral dovnitř. První pokus špatně, zamířil jsem ke dveřím Impulsu. Pak jsem si všim ceulky Radia1, která mě směrovala nahoru po schodech do jiný budovy. Přišel jsem tam k proskleným dveřím, z nichž je vidět do studia. Cinknul jsem na zvonek a Míša mi přišel otevřít.

Překvapilo mě, jak malá místnost Radia, jemuž poslouchání už několik let holduju. Jedna celá stěna je stylově pokrytá CDčkama, který už nikdo nepoužívá. Uprostřed jsou tři monitory (Zásoba hudby, playlist a komunikační kanály). Pro hosta je připravená židle za pultíkem a pohůdka.

Vnitřek rádia 1 a Strýček Míša

Těsně před osmou ještě prohodíme pár řečí o Islandu o Dánsku, který má moderátor očividně v oblibě. No, a najednou je osm, rozvítí se nápis ON AIR, Míša to trochu uvede a ak se vykecáváme o všem možnym. Island se nedá shrnout do jedný hodiny.

Když jsem tam odsud odcházel, volal mi Vilda (kolega z bejvalý práce), že prej slyšel někoho v radiu povídat o islandu, tak jestli sem to nebyl já, hehe :)

Dost mě bavilo bejt v rádiu :), den poté sem si svůj výkon poslech a zjistil jsem, že moje každý druhý slovo je "ROZHODNĚ".

Kdo by měl zájem si to divadýlko poslechnout, tady to máme:
http://www.radio1.cz/archiv-poradu/stahnout/34386-hudba-porady-2013-esus-2013-09-16-island-2-mp3

No, další ze snů splněnej, už vim, jak vypadá R1 zevnitř!

Jak Hráčáci ze čtvrtýho patra začali jezdit na kole.

Když jsem někdy krátce po nastěhování na Hradčanskou vydal poprvé do Pekárny v Uralský ulici, trvalo mi pěknou dobu, než jsem se tam dobelhal (po cestě sem se tehdá stačil samo sebou třikrát ztratit). Zatoužil jsem tehdy po tom, abych na Hráče měl bicykl.

Den se se dnem sešel a najednou bylo léto. Jájovi se nabídli, že mají na půdě starší modely jejich bicyklových ořů a že by nám je na Hráču mohly půjčit. S nadšením jsem souhlasil. Kola jsme pak jednoho večera s vypětím všech sil narvali do Kořkovozu a odvezli směr Dejvice (nebo Hradčany nebo Bubeneč). Tam jsme zjistili, že je ale nemáme kam dát (žádnej sklep, dvoreček plnej nějakýho harampádí), a tak kolečka putovala do 4. patra. Ouhouhou, bylo to docela zahřejvající cvičení.

Jednou z alternativ uskaldnění byl světlík dole ve dvoře. "Tomu ale musíte vykopnout dveře..." řekla mi tak meziřečí spolumajitelka domu "Nemáme od něj klíče". Tak jsem tak učinil. Za dveřma se na mě usmál stoletej bordel a polorozpadlý cihly. Jednoho nedělního dopoledne jsem se rozhod ho dát dokupy, aby tam kola mohla bydlet. Zjistil jsem, že je na ně světlík malej. Shodou okolností jsem si ale všim, že je na dvorečku mříž, k níž by se broučci daly přivazovat. Koupil jsem teda obrovskej řetěz s visacím zámkem a od tý doby bydlej kola na dvorečku.

Před necelým měsícem se mi zdařilo odvézt kola k panu doktorovi, aby se jim podíval na zoubky a případně jim trochu domluvil. To se stalo a my je hned pokřtily maličkým výletíčkem. Kutáleli jsme si to tak z kopečka na Podbabu s tím, že dojedem do Sedlece a tam pojedem přívozem. No, netrvalo to ani hodinku a už jsme kotvili u přívozu. To mi přišlo vážně trooošičku málo na pokřtění. Protahujem teda do Řeže.

Jája šlapající jako vo závod.

Když jsme dojeli do Podmořan, začalo solidně pršet, a cesta se stočila kolmo k řece a do kopce. Hmmm, to nebude dobrej směr do Řeže. Optal jsem se teda nějakejch ostřílenejch místňáků a ty nás poslali podél vodárny dál. Uzoučká cestička se vlnila mezi přbujelou vegetací, až se napojila na železnici. Tam to s kolama bylo skutečně bombový (velký kameny, co 5minut projíždějící vlak...). Takže jsme se tak soukali podél někonečnejch nákladních vlaků až k mostu v Řeži. Strojvůdci nám vesele mávali. Asi neviděj tak moc magorů s kolama na železniční trati :)

Jůůů vláček!!

No, ve zdraví jsme to přežili a zchladili krky lehce zasmrádající kofolou na fotbalovym hřišti Řeže. Cesta zpátky už byla celkem zííív.

Šťastně v Řeži!

Podtrženo sečteno něco přes 30km a byl jsem pěkně ušlapkanej. Tak brzy znova!

Bazén Šutka a sauna - závislost

Trvalo jim to asi 30 let. 20 let jsem jezdil kolem do centra a v koutku duše snil o tom, že budou jednou Čimice mít tak blízko bazén. Sen se mi splnit právě měsíc před tím, než jsem se odstěhoval na Hráču. Trochu ironie, ale s Kořkovozem se to v klídku přežít dá.

Aquacentrum Šutka je teď jedním z nejhezčích bazénů v Praze. Mně je zvlášť sympatickej díky 50m dlouhejm plaveckejm drahám, který poskytuje. V těch většinou neplavou lidé s hlavou nad vodou, a tak tam nikdo nebrzdí. Když je nějaká tradiční hodina pro moje plavání (třeba kolem šestý, sedmý večer, středa nebo čtvrtek), svítí na kraj bazénu postupně zapadající slunce a pod vodou ho krásně nasvicuje.

Plavací padesátka, fantaasstisk!

Tak si tam tak skočim, odplavu si kiláček (necelou půlku kraulem, pár bazénků na znak a většinu přes prsa), a tím se mi fantasticky srovnaj moje křivý záda. Notně se u toho taky zadejchám, páč žádnej profi plavec nejsem. A pak už je čas na saunu!

Takhle nějak vypadá šutková sauna, čili stejně jako jakákoliv jiná :).

Nahoře ve druhým patře Šutky jsou dvě sauny. Po příchodu si přeberu prostěradlo na saunový recepci a pak se pomalu odsunu do tej super horkej místnosti. Sauna se dá brát jako společenská záležitost (když si tam natáhnete kámoše nebo se rozkecáte se spolusaunovačema), popř.jako meditační místo. Njejlepší je to, když je úplně prázdná. Pak mám prostor na plnou koncentraci na to, co ta teplota dělá s mým tělem.

Od první vteřiny po vstupu cítím, jak se mi uvolňují svaly ztuhlé při plavání. Už to samo o sobě je extatickej pocit. Pak to trvá asi tak 5-7minut, než se mi rozbuší srdce. V tom momentě se zvyšuje teplota těla až na úroveň horečky. Pocit je to děsně vzrušující. Když se mi tak po deseti minutách začíná trochu hůř dýchat. je čas na rychlou sprchu a studenej bazének.

A je to právě ve studeným bazénku, kde se mi dostavujou tak extatický pocity, že je sauna mojí substitucí za jakoukoliv drogu. Při prvním ponoření se to může zdát trochu studený. Pak tam vydržím chvíli ležet s očima upřenýma do nebe a cejtím, jak se mi ten studenej osvěžující pocit propracovává do různejch částí těla. Tenhle moment je vážně k NEZAPLACENÍ!!

V závěrečný fázi je pak nejlepší se natáhnout na vnější nebo vnitřní sedátka. Když se na nich zakoncentruju na to, co se semnou děje, zjistim, že mám absolutně nepravidelnej tep, jako kdyby se srdce probíralo ze šoku. To je moment absolutního vytržení.


Tímhle způsobem si reguluju všechny náznaky stresu. Každá návštěva sauny totiž všechny tyhle příznaky smaže.

Zakousnutí do wakeboardingu, pokus II.

Tadaaa! Byl pátek večer, a já si přebíral krátkej neopren a wakeboard od milý dámičky za barem ve Stráži. Obdržel jsem nějakej jinej než minule, ale čert ví, jestli se třeba lišil tvarem nebo obrázkem.

A pak to zase přišlo, krůček po krůčku. Zavázat si botičky ve vázání a pořádně je utáhnout hlavně vepředu, aby pak při naklánění na hranu prkno poslouchalo. Je pátek, takže se nečeká žádná fronta a můžu si dohopsat rovnou na pestrobarevnou startovací plochu. Hopsání jde poněkud hůř než na snowboardu, páč prkno je kratší a míň pružný.


Tady by bejvala byla fotka, kdyby nejaka bejvala byla.


Pak přikrčit na zadní nohu (v mým případě pravou), asi tak 80 procenty a sledovat chytku, jak se řítí k rohu, kde zachytne mý lano. Když je tak pět metrů daleko, zatnout všechny svaly a pokusit se o stabilitu. Deska šplouchne o vodu a už to jede. Jak na tom prkně stojím nestabilně, pořád se nějak cuká.

Postupně přicházím na ty správný postupy. Je nesmysl snažit se zatáčet ramenama, jako na sněhovym prkně, stačí jenom pružit v kolenou a nahybat se ze strany na stranu. Fošna pak dělá epesní obloučky a jezdec se tak může bez starostí dotýkat vodní hladiny volnou rukou. Je to energizující moment k nepopsání!!!!

Zatáčky se levou nohou dopředu vyjížděj celkem v pohodě. Jedinej zádrhel je najetí za bojku, která určuje místo, v němž by se jezdec měl pomalu točit. Ta je totiž docela hoooodně vpravo a oblouček vpravo (teda na frontside) znamená naklánět se na přední hranu a zároveň se držet lana, který je v tu chvíli natažený za zády. No, to musim ještě ladit.

Samo sebou se i v pokročilý fázi tu a tam ráda zasekne přední hrana. Následuje žuchanec s propláchnutím nosu, úst, očí a podobných míst, který nemaj rády vodu. To k tomu ale patří!

Když jsem tak propláchnutej šlapal jemným bahýnkem směrem ke startu, všimnul jsem si, že jeden z těch borců dává v průběhu nejdelší rovinky odpočinout rukám tím, že si dá hrazdičku mezi nohama dozadu, na způsob lyžarskýho vleku v zimě. Po několika krkolomnejch pokusech se zdařilo i u mě, a je to skutečně boží relax za jízdy.

Další krok, k němuž jsem se odhodlal, je přetočeníá směru jízdy z levý nohy na pravou (switch). První dva pokusy skončily nastříkáním odletující vody do očí (děsně příjemný!), ale kupodivu ne pádem. Teď už to přecvaknout jde, ale pravou dopředu mě jímá příšerná nejistota, taxi moc netroufám :)

Tak snad ještě stihnu pákrát brázdit do konce sezóny. Držme si palce!

Náznak Deprese.

Tohle považuju za náznak deprese. Nejlepší kafe na světě a už z něj nezbejvá ani srk.

I taková deprese na sobě má ale něco krásnýho. Ta deprese znamená, že teď něco nění. Před chvílí tam ale to něco bylo a bylo to skvělý. Ještě to za sebou zanechává stopu.

Já teda smutnej z toho, že něco není. Já sem šťastnej, že to před tím bylo a že jsem to zažil.

Orlický hory I. - Velká deštná, Šerlich, Vrchmezí

... a dlouho očekávanej víkend byl tady. Vyrazili jsme směr Deštné v Orlických horách, kdež jsme hodlali odstartovat. Ze zdravotního důvodu nám vypadla důležitá kolegačka, a taxme neměli nikoho, kdo by vylepšoval vzhled našeho výletního týmu. Ten se nakonec zestával jen ze mě a Balázse.

Vytyčená trasa. Na dva dny trochu slabý.

Cesta byla v oukeji. Brali jsme stopaře a byla s nima celkem legrace. V Hradci jsme si kolem desátý neodpustili zastávku na kafčo a namířili přímo do Cafe Knihomol, který nám dooporučil první stopař. Po chvíli hledání jsme se před Knihomolem ocitli a všude okolo se motali lidi v hezkejch postarších hábitech. "31.8. a 1.9. zavřeno z důvodu natáčení historického filmu" stálo na cedulce na dveřích Knihomolu. Rázem mi všichni ti nastrojenci okolo přestali být sympatičtí :). Kroužili jsme tak kolem a hledali náhradu. Nakonec to dopadlona jedničku. Objevili jsme totiž Kavárnu Boromeum, která nám poskytla presso z čerstvě mletýho Kolumbijskýho kafe a byla to ouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu! děsná zážitkovka. Takyže se stavíme až pojedem domu! Cestou k autu nás do nosu trkla ještě výrobna čokolády. Ten Hradec se mi začíná líbit, pomyslel jsem si.

Kafe v Hradci - Boromerum.

V Deštném jsme udělali jednu malou chybu. Před výšlapemna Velkou Deštnou se nechali ukecat falešnejma hladovejma signálama těla a nacpali do sebe česnečku a smažák, potažmo těstovinky. Aby toho nebylo málo, ještě jsme to zalili pivkem. No, nemohlo to dopadnout jinak, když byla ta hospoška jménem Na Staré cestě tak krásná! Šlapalo se pak příšerně - jakmile se na trase začala krajina zdvihat vzhůru, každej krok mi byl zatěžko. Trvalo dobrou čtvrtinku trasy, než jsem se z toho vylízal.

Startovací hospoška Na Staré Cestě.

Vytyčená trasa nás vedla nahoru dolů, takže o zahřátí nebyla nouze. Po cestě jsme potkali svatbu v kostele Sv. Matouše. Kostelík si tam stojí tak sám nad okolními loukami a očividně dlouho chátral. Je na něm základní rekonstrukce z posledních let a vevnitř série fotografií z dob minulých a několik řádek o smutným historickym vývoji v regionu. Svatebčani všude okolo kostelíku každopádně slušeli.

Sv. Matouš, kostelík se svatbou.

Kousek od vrcholkiu Velký Deštný

Vršek Velký Deštný byl, jak už to na českých horách bývá, placatej. Vedla přes něj asfaltka a vedle ní se krčil břízky, jiný listnáče i jehličnáče.Výhledů bylo poskrovnu, rozbušený srdíčko z vejšlapu za to ovšem stálo. Cesta dál se mírně svažovala ve svým asfaltovým rytmu, její intentzita byla teda o hooodně decetnější než stoupající cesta z druhej strany.

Msarykova chata na Šerlichu, naše spása!

Po další cca hodince jsme dorazili na Šerlich. Přivítala nás tmavá mračna, a tak jsme rychle odpískali podširákovou možnost a ubytovali se na Masarykově chatě. Chata má přijemný správce a obsluhu a správnej horskej styl - dřevěnej interíér, hovící křesla na chodbách a palandy. Moc se mi tam líbilo!

S mračnama nad hlavou žádnej širák.

Večer na pivko dorazila Iviii, rodilá Orličanka, kteoru jsem poznal na Islandu. Juch! Už to bylo pěknejch pár měsíců, co jsme se neviděli. Byl to moc příjemnej večer nad několika kousky Primátora, aka náchodského pivního skvostu.

Nedělní ráno. Lehká kocovinková otupělost. Pohled z okna: Lesy okolo Šerlichu jsou zahalený v mlze. Mrak obkroužil Šerlich. Bylo krásnejch 11 stupňů a do našeho deseti-lůžkovýho pokoje se po krůčkách vkrádal čertvej vzduch. Jakž takž jsme zapakovali, zblajzli yummy dortík od Ivčiný maminky a vyrazili po hřebeni směr Šerlich (vrcholek), Bukačka, Polomský kopec a Vrchmezí. Procházka to byla po příjemný cestě, žádný moc kopečky, a taxme si ani moc nezatopili. Cestu pořád obalovala mlha a okolním vrchům a lesům to dodávalo překrásnou zdrsnělou atmosféru.

Ranní výhled z okna Masarykovy chaty na Šerlichu.

Po nějaký cca hodince a půl jsme dorazili na Vrchmezí. Iví večer předtím zmiňovala, že po cestě jsou úžasný výhledy. Inu, výhled jsme měli do mlhy, taky dobrý :). Vršek Vrchmezí je takovej vymýcenej plácek, z něhož patrně žádnej výhled není. Aspoň se jako turisti dozvíme, že si tam kdysi vyšlápnul Josef II. Člověk si hned připadá víc aristokraticky, haha :). Vršek Vrchmezí se nachází ještě na český straně, ale taky trochu na polský. Potkali jsme tam polskej páreček a vyzkoušeli si česko-polskou konverzaci. Řečeno bylo cca 20 slov a nebejt rukou a nohou, myslím, že pochopeno by nebylo zhola nic ;). Chvíli jsme se ještě na vrcholku Vrchmezí pokoušeli o panoramatickou fotku a pak pomalu ťapali dolů.

To změnilo můj život! Vrchmezí.

Panoráma na vršku Vrchmezí. Když mě to s tou mlhou přijde fakt dobrý!

A co se nestalo, mlha se rozprchla! Takže ješě než se cesta začala seriózně svažovat, měli jsme pár krásnejch výhledů do orlický krajiny. Možná by to nebylo bejvalo špatný, kdyby sluníčko svítilo celou dobu :).

Rozjasníno!!!

A pak začalo klesání. To obecně nepadá do favorizovanejch částí mejch výletovejch cest. Bolej z toho totiž nožičky :-) . A tak jsme šli, pěkně po žlutý s tím, že se později napojíme na modrou. Malinko jsme se ponořili do konverzace, až se dostavila nejistota. "Viděls někde žlutou?" ptá se Balazs. "Žádnej stress, na tu narazíme, žádná vodbočka tam nebyla", povídám já. No, a tak šlapeme dál, až došlapeme někam na červenou -  a to je špáátněěěěě. Čelem vzad a dva kiláčky zpátky. Tam se objeví nenápadná žlutá šipečka, ukazující do zarostlý cesty, která se na původní napojuje ve skoro 180ti stupňovým úhlu. K neuvěření! :)

Cesta dolů. Bez Mráčků.

Pak se potkáme modrou a po ní se klušeme směrem na zelenou, neboli  Bunkrovku, jak nám včera řekla Ivka. Celou cestu do Deštného nás provázejí malé bunkry - řopíky, postavené v předvečer zabrání Sudet s nadějí, že se Němcům budeme bránit. Obrana se, jak víme, nakonec nekonala, a tak byly Sudety schlamstnuty bez odporu a řopíky zůstaly nevyužité. Těžko říct, jestli by bylo lepší se k tomu tehdá postavit čelem, to mi hlavou vrtá už léta.

Řopík, jestlipak ho na tom obrázku poznáš?

V Deštným ještě jednu dobrou gulášovku v bufáčku, u nějž jsme parkovali (ouuu, ta přišla k chuti!), zalejt kofčou a domů! Teda... skoro... domů. Ještě e přece musíme stavit na tom dobrým kafi v Hradci!

Beach na mokrym písku

Bylo pondělí 20:00 a kucí Smékalovic poskakovali po mokrym písku v Záběhlicích. Bylo něco kolem patnácti stupňů nebo možná míň a všem nám byla slušná kosa. Díky ní ale nelítal žádnej hmyz, což bylo super.

Kurty byly osvětlený masivníma světlama, takže stopy v písku házely nepravidelný stíny stejně, jako je tomu v blízkosti sjezdovek v zimě při nočním lyžování. Hned sem se začal trochu těšit na radovánky v prosinci až březnu.

Ještě jeden pocit byl pro mě toho večera důležitej. Byl to ten lehce chladnej podzimně voňavej vzduch, kterej nás obklopoval. Takový ochlazování jsem cítil den co den na počátku léta na Islandu. Byl jsem rázem hlavou v Reykjavíku a nemohl se vůbec soustředit na hru. V daným složení jsme ale všichni takový beachový plácátka, takže to ani nebyo moc poznat :-)

Pak jsme teda náhodně plácali, obouruč, nohama, hlavama, váleli se v tom mokrym studenym písku a děsně si to uživali. Asi si ty beachový neoprenový ponožky brzo koupim :)

Aaaano, a notorický prohrávači zametaj!!

Tohle bych nazval... SNOVEJ VÍKEND!

Inu, od tý doby, co jsem nastolil plnoúvazkovej život, oceňuju volnej čas mnohem víc. Tenhle víkend byl ale nečim dokonalej. Tohle bude první (a zřejmě i poslední)  stručnej a jasnej post o tom, co považuju za blaho.

V pátek na dvě hodinky na wake do Stráže. Pak na pivko na Letní Letný ze Štěpánem a Týnkou. Sobota - Orlický hory - extra rychlý ťapání s Balazsem, cíl: Velká Deštná, Šerlich. Večer pár pivek s Iviii. Ta je místní a směruje nás na neděli na Vrchmezí. Ráno mlhavo (MOC horám sluší), příjemný chladno, cesta na Vrchmezí a obloučkem přes Bunkrovku zpátky do Deštného. Po cestě domů žůžový kafe v centru Hradce. Doma jen přehodit věci a šup na plavání a do sauny. Nakonec večer s Jájou. Překrásnost!

P.S. Výlet v okolí Deštného popsanej ve starší, příspěvku.