Kuba - Caibarién, Cayo Ensenachos a delfinárium

Ze Santa Clary jedeme tentokrát samostatným taxi, zeleným Chevy opět z roku 1954, kterej má ovšem zatmavený skla a uvnitř má KLIMATIZACI. To mě přivede na myšlenku, že se žádnejch vylepšovacích investic do Kořkovozu nemusím obávat

Chevy 1954 s klimatizací!

Jedeme do Caibariénu, coby základny pro ostrovy Cayo Santa Maria. Bydlet by se dalo i přímo na ostrově, ale to pouze v resortových hotelích, a to mi jednak nevoní, jednak to není kubánský a taky zbytečně drahý. Takže Caibarién, coby autentický kubánský městečko skoro nedotčený turismem. Když tam poprvé přijedem, trochu mě zasáhne ta na první pohled viditelná chudoba. Většina města jsou přízemní domečky bez oken jenom s otočnými okenicemi. Sem tam narazíme na 5ti patrový panelák, který tam chátrá od prvního dne svěho dostavění. Opadaná omítka, pár oken zatlučených... no není to pěknej pohled.

Caibarién - předměstí

Na fňukání nad osudem ale není čas. Čeká nás Jájin velký sen - políbit delfína a počkat, jestli se z něj nestane lepší princ, než jsem já. A tak rychle vyházime věci z toho vychytanýho auta, zabalíme plavečky a jedem. Z Caibariénu je to 40km po silnici, která vede po uměle vytvořeném náspu obklopeeném mořem z obou stran. Když je modrá obloha a voda odráží modrou, už samotná cesta je super zážitek.

"Most" na Cayo Santa María

Dorazíme do delfinária na začátku ostrova Cayo Ensenachos, hupsnem do plaveček a slezem si na rampu, kde nás čekají interakce s delfínem. Jája je na vrcholu blaha a já se taky moc těším. S námi na platformě stojí cvičitel a třímá kyblíček s půlkama ryb, který delfín bude dostávat za odměnu. Pro začátek nás cvičitel nechá si ho (toho delfína) pohladit po hřbetě a bříšku, ukáže nám, jak defín umí dávat "high five", jak rychle plave, jak umí vyskočit 3 metry nad hladinu a plácnout sebou zpátky do vody, no je to bomba. Pak se nastaví na pusu a Jája si konečně vyzkouší, že lepší princové než já prostě neexistujou. Pak ale přijde ještě něco, v co jsem ani nedoufal. Plavání s delfínem! Delfín se otočí břichem vzhůru, já se ho chytím a za ploutve a obkroužíme spolu pořádný a rychlý kolečko, je to krásnej pocit se vlnit spolu s ním!! To byla opravdu zajímavá a zážitková část výletu, i když jsou tihle delfíni takový moc vycvičení a málo přirození.

Jájina vysněná interakce s delfínem.

Všichni spokojení dojedem zase zpátky do casa particular. Tam se pomalu zabalíme, že se půjdeme plácnout na Caibariénskou pláž. Máme totiž pocit, že pláže budou kolem celé Kuby vypadat tak, jako byla ta na Playa Girón, běloskvoucí písek a světle modré moře.
Je to procházka na takových 20 minut. Když tam dorazíme, je jasný, že tahle pláž je využívaná témeř výhradně místníma. Písek nebyl zdaleka tak bílý, všude se válelo docela dost odpadků, vyflusaných jader z mamonsíu a sem tam nějakej šutr. Bylo docela dost narváno. Ale tak co, já má radost, že zažívám něco hezkýho autentickýho s místníma. Vezmu si šnorchl a po několika stech metrech to vzdám, protože voda je kalná a nazelenalá, sem tam v ní plavou jen trsy trávy a není vidět nic. Užijem si to ale jinak. Ještě notnou dobu tam sedíme, píšem deníčky a pozorujem místní. Ti popjíjejí koktejly z kelímků, jako vždycky, a působí ohromě šťastně a bezstarostně, to mi udělá děsnou radost! Úplně to kontrastuje s tím pocitem bezmoci, kterej jsem měl ve městě.

Pláž v Caibariénu, o hodně autentičtější zážitek než ty turistický resorty.

Tady byli Kubánci tuze šťastní...

Zanedlouho nás taky popadne hlad, a tak vylezeme po schodech kolem opuštěného betonového komplexu, hlučí tam spousta lidí a je to slyšet až na pláž, tak tam určitě něco bude. Narazíme na několikero stánků, převážně se smaženými kuřaty, suchými krekry a churros. Zvolíme právě kreky a churros (takový smažený těsto obalený v cukru, co známe z Argentiny od Lucci). Tahle svačina se platila z pessos nacionales, takže nás přišla asi tak na 8Kč. Všechno to zblajznem hned na schodech. To zas byl lokální zážitek.

Stánky se smaženými kuřaty, churros a jinými laskominami.

Když pak ještě chvíli sedíme na pláži místních a rozjímáme, Jája básní o tom, že by chtěla místní podarovat něčím z toho, co pro ně z Čech přivezla. V jedu chvíli zahlídnu takový dvě maličký holčičky hrající si na dunách písku. To jsou to adeptky na lipo, a už jim ho nesu. Povídám: "Quieres algo de la Republica Checa?" holčička se začervená a řekne, že ne. Pak ale zvědavost vyhraje a paklíček si obě vezmou. Vypadá to, že si na něm děsně smlsnou, protože ho dlabají po jednom a každou chvíli se vracejí pro další nášup. Jája si pak vyhlídne nějakou maminku od rodiny a dá jí náušnice a halenku. "Regalos de la Republica Checa!"