Jak Hráčáci ze čtvrtýho patra začali jezdit na kole.

Když jsem někdy krátce po nastěhování na Hradčanskou vydal poprvé do Pekárny v Uralský ulici, trvalo mi pěknou dobu, než jsem se tam dobelhal (po cestě sem se tehdá stačil samo sebou třikrát ztratit). Zatoužil jsem tehdy po tom, abych na Hráče měl bicykl.

Den se se dnem sešel a najednou bylo léto. Jájovi se nabídli, že mají na půdě starší modely jejich bicyklových ořů a že by nám je na Hráču mohly půjčit. S nadšením jsem souhlasil. Kola jsme pak jednoho večera s vypětím všech sil narvali do Kořkovozu a odvezli směr Dejvice (nebo Hradčany nebo Bubeneč). Tam jsme zjistili, že je ale nemáme kam dát (žádnej sklep, dvoreček plnej nějakýho harampádí), a tak kolečka putovala do 4. patra. Ouhouhou, bylo to docela zahřejvající cvičení.

Jednou z alternativ uskaldnění byl světlík dole ve dvoře. "Tomu ale musíte vykopnout dveře..." řekla mi tak meziřečí spolumajitelka domu "Nemáme od něj klíče". Tak jsem tak učinil. Za dveřma se na mě usmál stoletej bordel a polorozpadlý cihly. Jednoho nedělního dopoledne jsem se rozhod ho dát dokupy, aby tam kola mohla bydlet. Zjistil jsem, že je na ně světlík malej. Shodou okolností jsem si ale všim, že je na dvorečku mříž, k níž by se broučci daly přivazovat. Koupil jsem teda obrovskej řetěz s visacím zámkem a od tý doby bydlej kola na dvorečku.

Před necelým měsícem se mi zdařilo odvézt kola k panu doktorovi, aby se jim podíval na zoubky a případně jim trochu domluvil. To se stalo a my je hned pokřtily maličkým výletíčkem. Kutáleli jsme si to tak z kopečka na Podbabu s tím, že dojedem do Sedlece a tam pojedem přívozem. No, netrvalo to ani hodinku a už jsme kotvili u přívozu. To mi přišlo vážně trooošičku málo na pokřtění. Protahujem teda do Řeže.

Jája šlapající jako vo závod.

Když jsme dojeli do Podmořan, začalo solidně pršet, a cesta se stočila kolmo k řece a do kopce. Hmmm, to nebude dobrej směr do Řeže. Optal jsem se teda nějakejch ostřílenejch místňáků a ty nás poslali podél vodárny dál. Uzoučká cestička se vlnila mezi přbujelou vegetací, až se napojila na železnici. Tam to s kolama bylo skutečně bombový (velký kameny, co 5minut projíždějící vlak...). Takže jsme se tak soukali podél někonečnejch nákladních vlaků až k mostu v Řeži. Strojvůdci nám vesele mávali. Asi neviděj tak moc magorů s kolama na železniční trati :)

Jůůů vláček!!

No, ve zdraví jsme to přežili a zchladili krky lehce zasmrádající kofolou na fotbalovym hřišti Řeže. Cesta zpátky už byla celkem zííív.

Šťastně v Řeži!

Podtrženo sečteno něco přes 30km a byl jsem pěkně ušlapkanej. Tak brzy znova!